.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Sarajevo – kapitola X.

11. srpna 2008 v 15:31 | Mart Eslem |  Do země Orlů - Kosovo, Albánie a bývalá Jugoslávie
Autobus do Sarajeva přijel až se značným zpožděním. Již jsme se pomalu smiřovali s ideou noclehu na lavičce. Cestujících bylo tolik, že mnoho z nich muselo postávat i v uličce.
Sarajevo leží od Podgorice vzdušnou čarou sotva sto padesát kilometrů. Po klikaté silnici dejme tomu tři sta kilometrů. Nikdy by nás však nenapadlo, že se budeme kodrcat plných osm hodin.
Úzká horská silnice sotva na šíři autobusu se okolím prodírala stejně krkolomně jako její albánská sestra při přejezdu kosovsko-albánských hranic. A co do kvality děrování asfaltu bych to tipoval na remízu.
Po třech hodinách jízdy se Milan optal spolucestujícího, jak je to z Podgorice do Sarajeva daleko. Údaj o zhruba tří stech kilometrech ho uspokojil. Krátce si pomyslel, že už tam tedy každou chvíli budeme. První polovinu cesty totiž prospal a neměl možnost sledovat kvalitu cest ani rychlost jízdy. Proto jej tedy šokovalo suché konstatování muže sedícího na sedadle vedle něj : "Ještě je před námi dvě stě kilometrů, asi tak pět hodin cesty…"
Před osmou ráno jsme dorazili na autobusové nádraží v části zvané Srbské Sarajevo. Díky mlze jsme si připadali jak někde na vesnici nežli v hlavních městě Bosny a Hercegoviny. Až taxikář nás ujistil, že jsme opravdu v Bosně a za dvacet euro nás odvezl do vcelku vzdáleného centra.
Ubytovali jsme se v hostelu Ljubičica v ulici Mula Mustafe Bašeskija. Národnostní složení hostů bylo opravdu babylonské. Poláci, Japonci, Angličané, Američané i Australané. A dva Češi.
Na ulicích půl milionového Sarajeva je sice občas znát nějaká upomínka na válku, ale jinak zde život plyne v poklidu a město se pomalu vzpamatovává ze svých ran a rozvíjí k novým zítřkům. Zřejmě až když člověk vidí stopy kulek, zavrtaných do fasády svého vlastního domu, teprve tehdy si naplno uvědomí, jak hrozná a nesmyslná válka je.
Odstřelování Sarajeva bosenskými Srby v letech 1992 až 1995 mělo za následek více jak deset tisíc lidských životů a dalších asi padesát tisíc zraněných. Jelikož je Sarajevo sevřeno vysokými kopci do údolí řeky Miljacky, muselo být odstřelování pro obyvatele města učiněným peklem. Navíc jediné možné spojení s okolím bylo uskutečnitelné asi kilometr dlouhým tunelem vedoucím pod letištěm.
Se Sarajevem pojí naši zemi dvě události známé po celém světě. Ta radostnější se týká 14. zimních olympijských her. V roce 1984 zde naši hokejisté jen těsně nedosáhli na zlaté olympijské medaile a získali cenné stříbro. Je zajímavé, že se jednalo od té doby o poslední stříbro hokejistů na světové akci. Již přes dvacet let pouze bronzové medaile, zlatá radost nebo občasné zklamání bez medaile. Kromě hokejistů zářila na olympiádě v Sarajevu i běžkyně na lyžích Květa Jeriová, která získala medaile hned dvě. Bronzovou v běhu na 5 kilometrů a stříbro ve štafetě.
Druhá událost ovlivnila naše dějiny mnohem podstatněji, ovšem byla to událost násilná. Sedmdesát let před olympiádou, v roce 1914, zastřelili srbští atentátníci arcivévodu a následníka trůnu habsburské monarchie, Františka Ferdinanda d´Este se svou chotí Žofií Chotkovou.
Událost v podstatě odstartovala 1. světovou válku a následné bouřlivé roky překotných změn v celé Evropě, které zapříčinily i vznik Československa o čtyři roky později, 28. října 1918. Sedm kulí v Sarajevu tedy bylo záminkou, kterou chytře využila parta okolo pánů Masaryka, Beneše a Štefánika.
Po třetí hodině, odpočatí a vysprchovaní, jsme vyrazili do ulic. Příjemnou procházku jsme využili k hledání banky. V Sarajevu jsou banky sice na každém rohu, alespoň v centru, my jsme však potřebovali banku, kde by nám směnili srbské dináry. Zbyly nám totiž ještě z našeho pobytu v Bělehradě. Nenapadlo nás, že bude v Kosovu i v Černé Hoře platit euro a dináry tam nebudou chtít ani v bance. Jedna federace, ovšem její obyvatelé se spíše snášejí nežli milují.
Ani v Sarajevu banky dináry neberou. Nelze se jim snad ani divit, bude to možná otázka národní hrdosti. Ještě, že jsme cizinci. I tak by to mohli brát jako provokaci. Byli k nám však milí a poradili nám. Dináry by nám mohli vyměnit v peněžním ústavu Nova banka v ulici Vrazova.
Bohužel jsme dorazili až po půl páté a banka byla již zavřená. Budeme tak muset zbylé dináry dát někomu na ulici. Snad bude mít větší štěstí než my.
Před setměním jsme došli až k vlakovému nádraží na severozápadě Sarajeva. Zjistili jsme pouze dvě mezinárodní spojení. Jedno do chorvatského Zábřehu, kterým pojedeme i my a druhé do Budapešti. Ovšem na vlak do Maďarska bychom museli čekat ještě dalších čtyřiadvacet hodin a to nehodláme.
Zítra, v sobotu večer, budeme v Zábřehu a odtamtud doufám již seženeme spojení do Prahy. V době, kdy budeme v Zábřehu, by vlak do Budapešti teprve vyjížděl ze Sarajeva. Jízdenka stála okolo čtyřiceti čtyř místních konvertibilních marek.
Cestou zpět z nádraží jsme zavítali k hotelu Holiday Inn. Byl to jediný hotel, který fungoval v době tříletého obléhání města Srby. Byli v něm ubytování zahraniční novináři. Přenášeli odsud do celého světa informace o hrůzách snášených místním obyvatelstvem.
Srbská armáda nepouštěla do Sarajeva ani vodu a elektřinu. Zastaven byl přísun základních potravin, léků i nejnutnějších hygienických potřeb. Hlavně v zimě lidé trpěli chladem a káceli stromy v ulicích.
Mírová smlouva byla podepsána až 21. listopadu 1995 na americké vojenské základně Daytona ve státě Ohio. Obléhání města následně skončilo 27. prosince 1995. Stopy války však město nese dodnes.
I téměř deset let po skončení obléhání jsou na budovách patrné otvory od kulek srbských odstřelovačů. Stříleli totiž z okolních vršků na kohokoliv, kdo se pohyboval nekrytě po ulicích.
Náš hostel se nachází v turecké čtvrti Baščaršija. Čtvrť si zachovává svou atmosféru vonící Orientem. Nejenom obchůdky s koberci, ale i mešitami nebo zahalenými ženami procházejícími se v úzkých, kameny dlážděných uličkách. Všude plno lidí i po deváté večer. Plné kavárny, kde se nabízí pravá turecká káva. Asi nejhezčí kout, kam jsme za celé trvání naší cesty zavítali.
V turecké čtvrti stála i budova národní knihovny. Před ní byl na břehu řeky Miljacky zastřelen právě arcivévoda Ferdinand. Kulky vyšly z pistole Gavrila Principa, mladého bosensko-srbského studenta.
Monumentální budova, která tehdy v roce 1914 byla městskou radnicí, již nestojí. Byla zničena, téměř přesně sto let od svého postavení, zápalnou bombou.
Své dináry jsme udali nakonec na ulici. Strčil jsem je do krabičky s modely autíček a věnoval je malému žebrajícímu chlapečkovi na ulici. Není nic hezčího než dětská tvář zářící štěstím. A důvod ke štěstí a ke smíchu se toto krásné město zase pozvolna učí mít…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert | 11. srpna 2008 v 16:35 | Reagovat

Marte, stále si tvoje texty čtu a je prostě faktem, že tohle putování mi je nějak sympatické. máš takový lehký odstup od toho, je to vtipný, trefný, "cigáni" zní lépe než Albánci.. no prostě super :))

2 Mart Eslem Mart Eslem | 12. srpna 2008 v 11:11 | Reagovat

To jsem rád, že to někdo taky v létě vůbec čte. Děkuju za pochvalu i já si to přepisování svých deníky s odstupem let velice užívám. Už jsem začal přepisovat i pobyt v Istanbulu, který tebe budu asi velmi zajímat a sám jsem byl překvapený, jaká uvolněnost a pohoda, alespoň v první kapitole byla cítit. Jsem rád, že to není jenom můj osobní pocit, ale vnímají to i ostatní. Ještě jednou díky, to hned přidá chuť do další práce....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama