.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Festival zážitků na cestě domů – kapitola XI.

12. srpna 2008 v 11:25 | Mart Eslem |  Do země Orlů - Kosovo, Albánie a bývalá Jugoslávie
Důchodci jsou snad na celém světě stejní. Při nastupování do vlaku na Záhřeb jsme se nestačili divit. Přestože jsme šli po peróně k vagónu celkem svižným krokem, předsprintoval nás šedivý stařík se dvěma taškami a div se nezabil na schůdkách u vlaku. Nechali jsme ho tedy konat, aby mu to náhodou neujelo a hodlali nastoupit až po něm.
Stáli jsme s Milanem těsně za sebou, ale přesto se náhle do úzké mezery mezi našimi těly vměstnala ohromná taška. To další, pro změnu starší paní trpěla strachem, že jí tady asi nechají. Černá taška musela vážit více než ona sama a drobná žena se proto málem strhala než se i se zavazadlem vydrápala do vagónu.
Na obě scény jsme reagovali hlasitým smíchem, ale dotyčným buď nic nedocházelo, nebo jim to bylo ukradené…
Opouštíme Sarajevo těsně před desátou ráno a naším příštím cílem je Chorvatsko. Doufáme však, že v hlavním chorvatském městě již seženeme přímý spoj domů.
I sarajevské nádraží a jeho okolí neslo stopy po střelbě. Díry od kulek jsou někde již zamazané novou omítkou, ale na mnoha budovách jsou stále patrné. Někdy to vypadá jakoby se střílelo teprve včera.
Sarajevo zůstane zapsáno hluboce v našich vzpomínkách. A to nejenom díky hrůzám, které si její obyvatelé prožili, ale i díky atmosféře pestrých ulic a všudypřítomných kultivovaných a příjemných lidí. Sbohem Sarajevo! Nebo nashledanou?
Ve vlaku jsme se dostali do nemilé situace. Na deset hodin máme pouze každý jednu housku a rozinky. Pouze vody máme dostatek. Já si housku hezky šetřil, zato Milan ji spořádal snad ještě v Sarajevu. Potom se ukájel rozinkami.
Musel jsem se až smát, když jsem ho pozoroval, jak sleduje každé mé sousto, jakmile jsem vytáhl housku. Když neměl co jíst, o jídle aspoň mluvil. Vzpomínal na šišku turistického salámu, který měl ve vlaku při cestě do Budapešti. A taky na včerejší kebab zakoupený ve stánku v turecké čtvrti Sarajeva. Přiznával, jak hlad ovlivňuje jeho psychiku. Zatímco já ho škádlil slovy : "Už jsem nějaký plný," u každého kousku housky, on hbitě odpovídal : "Já jsem taky plný, …….zloby!"
Je to až zarážející jak jsme my, Evropané, fixováni na jídlo. Přitom vydržet den nejíst by neměl být problém. Naopak, bylo by to i ku prospěchu našich překrmených těl. Stačí jen signál mozku aby nedbal na trapné provokace nízkých pudů hlásících prázdný bachor.
V Záhřebu jsme měli štěstí na další spojení. Ani ne hodinu po našem příjezdu jsme již mohli nastoupit do vlaku, který směřoval do Salzburgu. Okolo půl páté ráno budeme přesedat a dalším navazujícím spojem pokračovat až do Prahy. To znamená, že můžeme být v neděli na oběd již doma u stolu.
Po opuštění chorvatské metropole jsem si ihned odskočil, jak se lidově říká s pískem. Nebylo mi však dopřáno svou potřebu ani v poklidu dokončit. Na plechové dveře záchodu zarachotilo pár silných úderů doprovázeným hlasitým : "Policie, otevřete!"
Tak přeci jenom. Už jsem se bál, že nebudu mít ani jeden konflikt s ostrými hochy z řad ochránců zákona. S kalhotami stále na půl žerdi jsem odemkl dveře a vykoukl ven.
"Dokumenty," zaznělo drsně.
"Snad se můžu vymočit, ne?" Odpověděl jsem stejným tónem a zabouchl oficírovi dveře před nosem.
Ještě jsem si nestačil ani v klidu umýt ruce a už opět netrpělivě bušili do dveří. Vyšel jsem ven, legitimoval se svým cestovním pasem a pokračoval v doprovodu tříčlenné hlídky do našeho kupé. Tam jsem ukázal i svou jízdenku.
Se zájmem si prohlíželi můj pas plný rozmanitých razítek z celého světa. Ani má fotografie oholeného a krátce střiženého hošíka, stará přes pět let, neodpovídala příliš realitě.
Páchnoucí, špinavé a téměř vojenské oblečení. K tomu dlouhé nemyté vlasy a dvoutýdenní plnovous. Chápu, že jsem nepůsobil moc důvěryhodně. Bral jsem však jejich snažení s humorem a abych jim to co nejvíce ztížil, mluvil jsem pouze česky.
Vzali si mě do uličky a spustili bleskový výslech.
"Kde ses narodil? V jakém městě?"
Snažil jsem se odpovídat, ale nemohl se ubránit smíchu, když jsem viděl, s jakou vážností svou práci hoši berou. Snad si dělali laskominy na odměnu za zadržení přinejmenším pravé ruky Usama bin Ládina.
Můj vzhled při zpátečních cestách z různých cest se podobným individuím velice přibližuje.
"Kde je to město, kde ses narodil?" pokračoval zhurta obrýlený policista.
Musel jsem si dávat pozor, abych mu nezaprskal optiku, když jsem mu vysvětloval polohu Ústí nad Labem a následně i své datum narození a dokonce znamení zvěrokruhu. Vše jsem uvedl správně, bez zaváhání i bez zbytečného otálení, a tak mi zklamaně vrátili cestovní pas. Nezbylo jim, nežli mi popřát šťastnou cestu bez ohledu na naše vzájemné sympatie.
Tajně jsem doufal, že naše trampoty pomalu končí, ale třešnička na dortu, na závěr, měla teprve přijít.
V Linci jsme museli čekat hodinu na spoj do Summerau. Odtamtud pojedeme do Českých Budějovic, kde opět počkáme na vlak do Prahy. Oběd doma u stolu je tedy vážně ohrožen. Budeme rádi za večeři.
Nicméně na nádraží v Linci opět jen tak nezapomenu. A zdaleka to není díky supermoderní nádražní budově vonící ještě novotou. I když vlastně malinko to s tím i souvisí.
Pomsta Envera Hodži, po dvou dnech klidu, opět udeřila vší silou. Povídali jsme si s krajany, kteří se také snažili dostat domů do Čech, když se náhle ozvalo zabublání v mých útrobách.
Přerušil jsem tedy konverzaci a vyrazil ve směru šipek indikujících místo mé úlevy. Znáte to, blížíte se k toaletě a podvědomě již dáváte impuls k uvolnění napětí zadržujícího nadílku v příslušných mezích. WC bylo za rohem a má radost již téměř propukala ve veselí, když přišla studená sprcha.
Za vykonání potřeby, ať již byla jakákoli, bylo potřeba složit poplatek. Nebylo by to nic hrozného, kdyby to nebylo formou mincí do automatu, který otevíral automatické plastové dveře. Neměl jsem však po ruce drobné a běžet si někam rozměnit bych již "za sucha" nestihl.
Zkusil jsem se tedy protlačit násilím mezerou mezi automatickými dveřmi. Spustil jsem však pouze výstražný signál, ale dovnitř nepronikl. Najednou vyšel ze dveří s panáčkem pán středního věku a vstoupil do prostoru mezi automatickou vpustí. Začal jsem ho zoufale prosit, ať mě pustí nebo se po…
Ujišťoval jsem, jak poté zaplatím požadovaný obnos. Překvapený pán si myslel, že jsou dveře zablokované a pokoušel se vyjít ven postranním nouzovým východem. Ten byl však trvale zamčený a sloužil pouze personálu. Nebylo již jiného řešení. Zvláště když se Milan opět plácal smíchy do stehen, pobaven mým zoufalým poskakováním.
Dvěma rychlými kroky jsem přelétl přes plastovou stěnu se všemi dveřmi bránícími včasnému a bezúhonnému konci mé skoro již noční múry. Stěna naštěstí nebyla až ke stropu, a tak jsem se na WC vlastně vloupal. Ven mě automatické dveře propustily bez obtíží, a tak jsem nakonec neplatil ani oněch požadovaných padesát centů.
Nikdo na mě nepřiběhl, přestože vchod na toalety střežila průmyslová kamera. Asi vím proč. Dokonale jsem svým výstupem zpestřil službu místní ostraze a budu nakonec rád, když se má malá trampota neobjeví v nějakém zábavném pořadu rakouské televize…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama