.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Gjirokastra – kapitola VI.

21. července 2008 v 16:21 | Mart Eslem |  Do země Orlů - Kosovo, Albánie a bývalá Jugoslávie
Sbalili jsme si saky paky, vrátili klíče od naší noclehárny a vyrazili shánět taxíka. Opouštíme Tiranu, jejíž pondělní ulice jsou ještě asi desetkrát živější než včera.
Náš pobyt v albánské metropoli jsme včera slavnostně zakončili dvěma skleničkami piva, které jsme si dopřáli v jednom z barů na náměstí Skënderbeg. Vsedě na předzahrádce jsme mohli sledovat večerní hemžení Tiraňanů. Neuvěřitelná koncentrace různých barů nám potvrdila naše úvahy o jejich způsobu života. Muži většinou vysedávají, popíjejí a klábosí. Do barů jezdí auty, aby se pochlubili ostatním. Předpokládám však, že většina automobilů je kradená a to převážně v Itálii. Těžko by si totiž mohl každý dovolit takové vozy, kdyby to nebyly levné "čórky".
Život Albánců by se dal dle mého charakterizovat asi takto. Posedávání v barech, módní oblečení a slušné auto budou pouze takové pozlátko. Pozlátko, zakrývající skutečnost, že kromě "fára" a pár hadříků víc moc dalšího nevlastní a jejich život nebude žádné peříčko. Třeba se mýlím, ale mám z nich takový pocit…
Nebyl žádný problém sehnat drožku, která by nás odvezla na stanoviště autobusů do Gjirokastry. To je cíl naší další cesty. Původně jsem si zjistil, že spoje do Gjirokastry odjíždějí od fotbalového stadionu Dynama Tirana. Řidič taxíku se tomu však zasmál a odvezl nás kamsi na západní předměstí Tirany. V půl jedenácté jsme tak již seděli v autobuse a čekalo nás asi šest hodin vsedě při přesunu do zhruba dvěstěpadesát kilometrů vzdálené Gjirokastry.
Z okna, na místní poměry vcelku slušného autobusu, jsme pozorovali chudý albánský venkov. S proklamovanou chudobou však lehce kontrastuje množství stavebních prací, které jsou k vidění všude kolem. Všude rostou rodinné domy jako houby po dešti. V přímořském městě Dürres (Drač) se dokonce staví celé apartmánové městečko a zřejmě i hotely. Možná se s tímto letoviskem v budoucnu budou setkávat lidé v západní Evropě i v nabídkových katalozích cestovních kanceláří. Kdoví.
Každopádně novostavby působí příznivým dojmem. I silnice, po které autobus jel, byla překvapivě slušná. V porovnání s komunikací z Kosova do Tirany působila jak z jiného světa.
Nudná rovina, kterou se silnice klikatila, byla kromě domů poseta i albánskou specialitou. Nikde, v žádné zemi na světě není taková koncentrace vojenských krytů jako v zemi Orlů. Protitankové kryty a kulometná hnízda. Jsou jich po celé Albánii statisíce. Mluví se až o počtu osmisettisíc betonových monster. Při asi 3,5 milionu obyvatel země by se do nich nespíš naskládali všichni. Hodně jich, pravda, ustupuje stavebnímu boomu. Hlavně těch malých, které není problém rozbít nebo alespoň zvednout jeřábem a odklidit na stranu. Přesto jich je v některých místech stále jako máku.
Kryty údajně dal postavit Enver Hodža po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Bál se totiž, díky zpřetrhaným kontaktům s Moskvou po smrti Stalina, aby nebyl další na řadě, koho si rudí bratři podají.
Kromě krytů je na každém kroku patrné jeden, dnes již, mnohem větší problém. Odpadky. Všude se jich válí kvanta. Okraje silnic jsou jedno velké smetiště. Ekologie a ochrana přírody a životního prostředí Albáncům mnoho neříká. Kromě odpadků jsme cestou viděli i vysloužilé rezavé vrtné věže, zřejmě na ropu. V jejich okolí dosahovala kontaminace půdy až havarijních rozměrů.
Sem by se měli vydat Děti Země, hnutí Duha a podobní cápkové, kteří hlásají, jak milují přírodu. Plná ústa ekologických žvástů však zastírají úplně jiné vesměs zcela neekologické zájmy. Ať si každý zelený terorista sáhne sám do svědomí. Místo přivazování k buldozerům by si mohl zajet do Albánie brigádně posbírat pár tun odpadků. A kdyby se zelenému aktivistovi nechtělo třeba do Albánie, může si vybrat z nepřeberného množství destinací nejen v Evropě, ale i v Asii, Africe či Jižní Americe. Absenci jakéhokoli organizovaného svozu odpadů trpí snad tři čtvrtiny naší planety.
Co s odpadky? To by měla být priorita všech zelených. Považuji to totiž za jeden z velkých problémů celého lidstva.
Když jsem si chtěl během jedné pauzy "na čůrání" vyfotografovat okolní albánské hory, do kterých jsme se pomalu přesunuli, musel jsem nejdříve překonat dosti rozlehlé smetiště, než mi můj záběr nekazila žádná z hor odpadků, nasypaných pár kroků od restaurace, kde se všichni v naprostém klidu a pohodě občerstvovali. Výhled na páchnoucí apokalypsu jim ani trochu nekazil chuť k jídlu. Inu jiný kraj, jiný mrav…
Gjirokastra má necelých dvacet pět tisíc obyvatel. Na první dojem rozhodně nevypadá jako město muzeum nebo město skanzen, jak bývá označováno. Říkám na první pohled, protože autobus zastavil na kraji nějakého sídliště a výškové domy rozhodně nevypadaly jako skvost vhodný k zapsání na seznam UNESCO. Díky tomu jsme také v klidu seděli a musel nás upozornit až řidič, že bychom si měli vystoupit.
Sotva jsme opustili autobus, už nám byl za zády taxikář a za dvě stě leků nás odvezl do historického centra na kopci pod středověkým hradem. Město bylo založeno ve 13. století a jeho jméno v řečtině znamená "stříbrný hrad" (Argyrokastro).
Vystoupili jsem z taxíku na malém náměstíčku těsně pod hradem a ubytovali se v ohromném hotelu Capuji. Třípatrový objekt sice již něco pamatuje, ovšem nabízí nepřeberné množství pokojů a velkorysý prostor vstupní haly, schodišť a chodeb. Trochu na nás působil jako bývalé školící středisko albánských soudruhů.
Zaplatili jsme dva tisíce leků za pokoj s koupelnou a televizí, ale na pokoj 118 jsme pouze odnesli batohy. Vyrazili jsme ihned do malebných kameny dlážděných uliček historického centra.
Prohlídku ulic a zajímavé architektury jsme však nechali na později a pospíchali na hrad. Vstupné činilo čtyři sta leků. Menší chlapík středního věku nás zkasíroval hned u brány a doprovodil nás do útrob hradu.
Kráčeli jsem ponurou klenutou chodbou, ve které stála vystavená a někdy i nasvícená rezavějící děla. Nejednalo se však o děla středověká, nýbrž o stroje z druhé světové války. Za rohem stál na konci chodby i malý italský pěchotní tank.
Prošli jsem celou expozici svižným krokem a dostali se ven na hradby a hradní nádvoří. Tam nás průvodce nečekaně opustil. Mávnul rukou a slovy "muzeum" zakončil svůj vyčerpávající výklad ve stejném okamžiku, kdy jej tímto slovem i započal. Opravdový umělec…
Něco do sebe to však mělo. Poprvé v životě se mi poštěstilo pohybovat se po tak rozlehlém hradě bez kontroly a bez omezení. Ovšem některé jeho části byly v tak dezolátním stavu, že jaksi automaticky vymezovaly prostor k pohybu návštěvníků.
Kromě dalších rezavějících děl, tentokráte možná opravdu středověkých, jsme narazili i na vrak vojenské stíhačky. Nevyznám se v letadlech, a proto nedokážu s přesností určit, zda se jednalo o sovětský MIG nebo něco jiného.
V nejužším místě hradu stojí věž se zvonicí a hodinami. Zvonice však není přístupná. Na hradě tak kromě kamenné suti, hor odpadků (zajímavé, že místní nejsou líní nosit své zbytky do takového krpálu) a železného vojenského šrotu není dohromady co k vidění. Vše však vynahradí nádherný výhled dolů na město i na rozlehlé údolí ohraničené v dáli horskými štíty. Město i krajina jsou velice fotogenické. Rozhodně jsme zvolili dobře, když jsem se jej rozhodli navštívit.
Při zpáteční cestě jsme u tanku a litinové sochy neznámého vojína, opět narazili na operativního a čas neztrácejícího průvodce. Provedl nás zrestaurovanou částí hradu. Když ale říkám provedl, tak možná nemám až tak úplně pravdu. Milan jeho způsob glosoval slovy : "Když tak mu řekni, že můžeme běžet…"
Svižně jsme zdolali pár desítek kamenných schodů, na kterých se náš vůdce div nepřerazil. Následně nás uvedl do komplexu asi čtyř omítnutých pokojů s expozicí zbraní. Opět se jednalo o "řeznické náčiní" z druhé světové války. Tedy alespoň si myslím. Místnostmi jsme totiž proběhli doslova poklusem, a tak jsem jen ztěží rozeznávali, zda se jedná o tarasnice nebo kulomety. Ostnatý drát u jednoho minometu budiž svědkem pravdivosti mých slov.
Nestačili jsem se pořádně ani rozkoukat a popravdě bychom si zbraně i se zájmem prohlédli, ale průvodce usoudil, že krátká návštěva stačí. Připadal jsem si jak v mauzoleu V.I. Lenina, okolo, jehož seschlé a scvrknuté tělesné schránky, se muselo proběhnout a v plném běhu bylo povoleno krátké : "vlevo hleď!"
Seběhli jsme schody zase dolů a úprk byl zakončen prohlídkou místností s klenutým kamenným stropem. V místnostech ale nebylo vůbec nic. Ale aspoň tam nebyli odpadky a bylo tam čisto a zameteno. "Výklad" byl zakončen jednoduchých prohlášením : "finito!" V meziobdobí od tanku a neznámého vojína jsme byli v poklusu a kastelán jenom rozhazoval rukama doleva doprava, aby nám náhodou neunikl nějaký exponát. Když už nic, alespoň nás pobavil a připravil nám dosud nepoznaný zážitek z prohlídky hradu.
V krásném městě Gjirokastra se narodil i albánský komunistický tyran Enver Hodža. Stalo se tak 16. října 1908. Na druhou stranu však za to město vděčí svému kouzlu. Z jakési nostalgie totiž bylo za jeho života restaurováno stejnými kameny, z jakých je postaveno a uchovalo si svou historickou tvář. Zvláště kamenné sedlové střechy, pokryté místo tašek plochými kameny mají své neopakovatelné kouzlo. Alespoň něco tedy lze přičíst nejslavnějšímu rodákovi tohoto města k dobru.

Enver působil za druhé světové války jako plukovník prokumunistické Národně osvobozenecké armády a spolu zakládal komunistickou stranu Albánie. V 30. letech 20. století studoval ve Francii a poté působil na albánském velvyslanectví v Bruselu.
Po svém návratu do rodné země vyučoval francouzštinu na gymnáziu. Za války se chopil velení osvobozeneckých sil, což mu pomohlo stát se v říjnu 1944 předsedou prozatímní vlády. Zároveň si však snaživý profesůrek podržel i funkci vrchního velitele ozbrojených sil. V roce 1948 využil rozporů ve vládě a zbavil se jugoslávského vlivu. Novým blízkým přítelem a spojencem se stala brzy Moskva a Stalin.
Ovšem po smrti generalissima došlo k roztržce s Chrusčovem a následovalo přerušení všech vztahů. Hodža totiž odmítal kritiku Stalina, svého velkého vzoru. Nastalo období bratříčkování s jiným rudým obrem. Čína v čele s Mao Ce Tungem. Dokonce poskytla Albánii obrovskou finanční podporu. Miliardy žlutých dolarů však přestaly téct v momentě úmrtí předsedy Maa.
Hodža byl ve své izolované zemi jakýmsi absolutistickým vládcem a na konci 60. let 20. století zakázal jakékoli náboženství. Následně zemi prohlásil za první ateistický stát světa. Až do své smrti uctíval sovětského diktátora Stalina a věřil, že jeho směr představuje jediný ryzí marxismus-leninismus.
Jak už to u diktátorů většinou bývá, velice se obával o svou bezpečnost. Proto nechal vyvinout prototyp bunkru, který by vydržel i odstřelování tanků. Když byl první takový bunkr hotov, musel si do něj jeho hlavní stavitel vlézt a tanky do něj skutečně začaly střílet. Stavitel přežil a během třiceti následujících let vzniklo již zmíněné obrovské množství krytů po celé Albánii.
Obyvatelé trpěli i jinými výmysly svého vůdce. Nesměli například lovit pstruhy, protože on je miloval. Porušení tohoto nařízení mohlo provinilci vynést až patnáct let nucených prací.
Musel se také dodržovat zákon, zakazující vlastnit jakékoli zboží, které se nevyrábí na území Albánie. Takže lidé neměli nic.
Jednoho deštivého dne dokonce nařídil obyvatelstvu, aby stálo venku bez deštníků. Projížděl se potom mezi lidmi s manželkou Nexhmijí a bavil se pohledem na zmoklé chudáky.
Vyhlédl si rovněž svého dvojníka, kterého držel v izolaci a přepychu. Když ovšem Hodža zemřel, dvojník málem přišel o život lynčováním v davu. Lidé ho totiž považovali za ducha mrtvého Hodži.
Enver Hodža (albánsky Hoxha) zemřel 11. dubna 1985 v Tiraně. Ve věku sedmdesáti šesti let bylo bezprostřední příčinou smrti selhání srdce. Na jeho pohřeb nedorazil ani jeden zahraniční host. Se svým vůdcem se tak rozloučilo pouze vedení albánské strany práce v krátkém nekrologu slovy o rozhodném bojovníkovi proti americkému imperialismu, sovětskému socialistickému imperialismu a mezinárodní reakci.
Jednoduchými slovy to byl bezcitný zbabělec, který opustil svět aniž by pykal za svá zvěrstva. A to je na celém příběhu nejsmutnější. Boží mlýny zřejmě nestačily mlít dostatečně rychle…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama