.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Elbasan, pupek Albánie – kapitola VII.

22. července 2008 v 11:48 | Mart Eslem |  Do země Orlů - Kosovo, Albánie a bývalá Jugoslávie
Noc za moc nestála. Stejně jako Milan tu předešlou, strávil jsem ji tentokrát na záchodě pro změnu já. Nevím, co se to do nás dalo, ale myslím, že oba máme trochu horečku a Milan si stěžoval i na bolesti kloubů. Podobné střevní problémy jsem měl naposledy v Egyptě. Tam se to dalo svést na pomstu faraónů. Na koho to ale svedeme v Albánii? Že by voda? Nebo se nám mstí Enver Hodža ze záhrobí? Každopádně nám není zrovna do zpěvu, ale nedá se nic dělat, cesta pokračuje a musíme dál…
Dnes bychom se chtěli přesunout k Ohridskému jezeru. Samozřejmě pokud to za dnešek stihneme. Pokoj jsme totiž opustili až v jedenáct a teprve se začali shánět po informacích o spojení do Pogradce. Pogradec je městečko nebo spíše vesnička na břehu jezera, tvořícího přírodní hranici mezi Albánií a Makedonií.
Ještěže v jednom obchůdku se suvenýry a bůhvíčím dalším umělo mladé děvče za pultem obstojně anglicky. Společně se starším mužem, majitelem obchodu a zřejmě i otcem dotyčné dívčiny, nakreslila mapu trasy, kterou se k jezeru dostaneme.
První etapa je z Gjirokastry do Fieru. Přesun by měl stát pětset leků na osobu a tam budeme muset najít další spoj do Rrogozhinu. Z Rrogozhinu již nemůžeme pokračovat na sever nýbrž na východ. Přes Elbasan bychom se měli dostat až do Pogradce. Na této trase navíc vede i železnice.
V restauraci našeho hotelu Cajupi jsme si dali čaj s kapkou whisky a tento nápoj nás docela postavil na nohy. Vzhůru na taxíka, který nás odveze dolů do nové části Gjirokastry na autobus!
Měli jsme štěstí a okamžitě jsme si nastoupili do furgonu, dodávky značky Ford, zabezpečující veřejnou dopravu jako varianta vedle autobusů.
Usadili jsme se vedle řidiče a vytrpěli si sto kilometrů na značně nerovné a děravé silnici. Sto kilometrů ve vedru a s křečemi v žaludku trvalo dvě a půl hodiny. Hrůza. Řidič furgonu uměl obstojně italsky a tak jsme si krátili volnou chvíli klábosením.
Potvrdil mé úvahy o ropných věžích, které jsem sledoval včera při cestě opačným směrem. Kromě ropných vrtů jsou v oblasti i rafinérie. Celé široké okolí na jih od Fieru však trpí velikou ekologickou zátěží způsobenou právě těžbou ropy.
Z dobrosrdečného staříka se vyklubal pěkný vykuk. Nejenom, že nás zkasíroval o dvojnásobek běžné taxy, ale pokoušel se nás předhodit svým kumpánům, kteří by nás okradli ještě více. Za dalších asi čtyřicet kilometrů požadovali pět tisíc leků. Cenu zdůvodňovali stavem silnice. Čím lepší silnice, tím více se za přepravu po ní platí. Zajímavá logika. Asi si o nás mysleli, že jsme spadli s Marsu a obětujeme za pár kilometrů téměř náš dvoudenní rozpočet.
V klidu jsme si tedy vystoupili, poděkovali za pomoc (i když by se spíše hodilo pár facek) a šli se občerstvit do stánku u cesty. Napijeme se a rozmyslíme si, co dál.
Jsme značně unavení a díky tomu i nervózní. Jestli po nás bude ještě nějaký další Albánec chtít pět tisíc leků, tak dostane, co proto. Za každou ránu se může jednou leknout, klidně desettisíckrát, když mají leky tak rádi. Začínají nás, dobytci zlodějští, pěkně srát…
Jak jsme tak trochu očekávali, zastavil u nás za pět minut autobus jedoucí do Tirany. Za stopadesát leků na hlavu jsme tedy mohli pokračovat v cestě do Rrogoxhimu. Čtyřicet kilometrů trvalo hodinu.
Rozdíl v kvalitě vozovky, avizovaný lišáckým řidičem furgonu, jaksi stále nepřicházel. Spíše naopak. Tradičně na zadních sedadlech jsme div nevytřásli duši z těla.
Celou cestu nebylo v monotónní krajině nic jiného k vidění nežli domy či kryty pro pěchotu doplněné občas krytem dělostřeleckým. Všemu navíc dodávaly neopakovatelné "kouzlo" tuny odpadků. Odpadky všude, podél silnice, okolo domů, v řekách i na polích. Neuvěřitelné, že někdo dokáže žít v takovém svinčíku a ani trochu mu to nepřekáží.
Vystoupili jsme bohužel opět se zpožděním. Řidič si na nás vzpomněl asi kilometr za městem a nechal nás vystoupit u benzínové pumpy. Naštěstí u pumpy byla i restaurace.
Povzbudili jsem se opět čajem s whiskou a italsky mluvící personál nám připravil i jídlo. Milan si dal maso s hranolkama, zatímco já nechtěl tolik riskovat o objednal si pouze těstoviny s trochou sýra. Záchod je doufám na blízku a i kdyby ne, tak zaběhnu za roh a rozšířím říši odpadků o další hromádku.
Narazili jsem však na výborného kuchaře. Svým umem dráždil několik let i italské jazýčky v okolí Turína. Z peněz, které si v zahraničí vydělal, si pronajal a zařídil restauraci. Doslova nás obskakoval a jeho porce se nedaly sníst. Za oběd snad pro půlku autobusu a nějaké to pivo, jsme zaplatili pět set leků.
Potkali jsme tedy v Albánii poprvé slušného člověka, který nás za poskytnutí své služby nechtěl hned vysvléci do trenek jako jeho spoluobčané, hledající obživu za volanty autobusů, taxíků a dodávek. Ve své ochotě zašel tak daleko, že jsme se až cítili zahanbeni. Po výborné tabuli nás dokonce odvezl na autobus. Sehnal nám spoj a řekl nám ceny až do Pogradce na břehu Ohridského jezera. Budeme však muset přestupovat v Elbasanu. Celý přesun by neměl vyjít dráže nežli na tisíc leků pro oba.
Poznali jsme tedy také příznivou tvář místních lidí. A myslím, že právě takoví lidé jako byl tento dobrosrdečný kuchař, by měli být budoucností albánské země. Brzy jsme se však měli ujistit, že Albánci se spíše vezou na vlně různých "šméček" a podvodů. Zmíněná dobrá duše tedy byla spíše světlou výjimkou, ale i za takové, Pánbůh zaplať!
Do Elbasanu jsme dorazili těsně před setměním. A to byl právě kámen úrazu. Autobusy nebo furgony již údajně nepojedou, a tak se nabízeli taxikáři. Za třicet euro se "obětují" a odvezou nás. Asi tušíte, kam jsem je poslal! Odešli jsme od jejich stanoviště dříve než bych dostal chuť poslat některého osmahlého vyžírku jednou ranou k zemi.
Snažili jsme se doptat v okolí na jinou možnost, jak se dostat do Pogradce ještě dnes, ale setkali jsme se buď s nepochopením nebo s výsměchem. Takový výsměch od namachrovaných cigošů ve značkových hadrech mě dokáže pěkně zvednout mandle. Za hlasitého ulevování v naší mateřštině ve smyslu "vychcanejch pigošů" jsme podnikli druhý pokus.
Téměř se nám to podařilo a řidič jednoho furgonu už měl osmset leků v ruce, když zakročil asi metr a půl vysoký vypasený cigoš. Takový osmahlý Roman Skamene. Taxikář, řídící co jiného než kradeného mercedesa, byl zřejmě místní kápo. Zakázal svému "podřízenému", který z něj měl očividný respekt, aby nás odvezl. S úsměvem nám opět nabídl odvoz, za pakatel třiceti euro. Tak jsem ho poslat někam i podruhé a velice se musel krotit, abych mu do toho úsměvu nešlápl!
Zlomili jsme tedy nad pokračováním cesty hůl a upřímně celé jezero Ohrid nám může být ukradené. Beztak do něj močí tahle banda cigánů a z jeho břehů si zajisté dělají stejné smetiště jako z celé jejich povedené země. Země Orlů. Orla jsme zatím neviděli, snad ani jednoho, zato svinčíku až až. Měli by se spíše přejmenovat na zemi smetišť nebo na popelnici Evropy. To by spíše odpovídalo.
Kromě Gjirokastry jsme zatím neshledali jediný seriózní důvod, proč by se do Albánie měli turisté hrnout. Snad až na takové úchyláky, jako jsme my dva.
Vydali jsme se tedy v plné polní neznámo kam. Hlavně však daleko od těch vyžírků. Prodírali jsme se širokou ulicí lemovanou stromořadím a bary s obchůdky. Všude bylo neuvěřitelné množství lidí. Nejenom, že jich byly plné bary, ale i chodníky a částečně silnice. Připadali jsme si, jak o svátku nebo jako kdyby se něco rozdávalo zadarmo.
Rozhlíželi jsem se po nějakém ubytování, ale míjeli jsem pouze samé bary, butiky a směnárny. Zabočili jsem proto raději do jedné z postranních ulic a po pár metrech narazili na jakousi cestovní kancelář.
Asi tak třicetiletý muž mi italsky vysvětlil cestu do nedalekého hotelu Guri. Za tři tisíce leků jsme si dopřáli neuvěřitelně luxusní nocleh. Pokoj, jak na zámku. Nábytek, televize i klimatizace ještě voněly novotou. Všude dřevěné podlahy. Koupelna sice přes chodbu, zato opět luxusní. Bidet, sprchový kout a zrcadla, zkrátka něco nevídaného a nečekaného.
Před hotelem stáli dva nejmodernější mercedesy, hotel tedy bude jednoduchou pračkou peněz. I když na druhou stranu si tady v Albánii asi s nějakým maskováním svých černých příjmů nedělá nikdo velkou hlavu. Prý nejchudší země Evropy! Jakpak by ne, šedá ekonomika a kradené zboží se totiž do evropských byrokratických tabulek o velikosti HDP nezapisuje. Oficiálně tedy nemá Albánec do čeho kousnout, ale realita je úplně jiná. A rozhodně se nejedná o žádné chudinky, kteří by si neuměli poradit.
Elbasan je špinavé průmyslové město v téměř úplném středu Albánie. Leží uprostřed, pokud by se udělala přímka ze západu na východ i ze severu na jih. Takový pupek Albánie. A jistě si každý vybaví, že v pupku se nám hromadí často špína. A to přesně pasuje na Elbasan. A nemám přitom na mysli jen čpící kouř z vysokých komínů místních hutí. Budeme rádi, až odsud ráno vypadneme. Ještě tak den až dva u moře a hurá domů! Snad nikdy jsem se domů tak netěšil…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama