.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Lourenzo Marques - kapitola XIV.

22. října 2007 v 10:54 | Mart Eslem |  Jihoafrické dobrodružství
Jestli jsem si myslel, jak se vyspím, opět jsem se šeredně mýlil. Nejdříve, po zalehnutí do spacího pytle, jsem si asi do půlnoci užíval hlasité hudby, znějící skrze podlahu z restaurace pod námi. Když se mi konečně, v brzkých ranních hodinách podařilo usnout, zdálo se mi, jak na mne najíždí kamion a hlasitě troubí. Po páté hodině jsem troubení již nevydržel a vzbudil se. Nebyl to kamion, to vedle mě na zemi bivakoval Pavel a chrápal doslova, jako kdyby někdo v půl vteřinových intervalech mačkal klakson.
Pavel s Honzou si totiž byli užívat vyhlášeného maputského nočního života a vrátili se oba až k ránu. Po zkušenostech v Durbanu by si samozřejmě netroufli jít či jet někam sami, ale zde je na noční jízdu pozvala majitelka hotelu paní Suzie. Přestože například Honza nenaspal ani hodinu, připadá mi mnohem čilejší než jsem já. Mám pocit, jako bych měl celou hlavu oteklou a cítím se hůř než kdybych "pařil" celou noc s nimi.
Posnídal jsem hrušky, včera zakoupené na hranicích a zapil jsem je Spritem, jelikož čaj v restauraci překvapivě nemají. Zaplatili jsme, rozloučili se a vyrážíme na prohlídku Maputa. Cestou do centra jsme měli možnost sledovat spousty lidí, sbírajících na plážích zálivu Baia de Maputo ryby, uvízlé na písku po rychlém odlivu. Záliv měl najednou úplně jiný charakter než jaký jsme měli možnost vnímat včera při příjezdu. Člověk si připadá, jako by se probudil na úplně jiném pobřeží. Vodu, která se včera tříštila o pobřeží, vystřídaly rozsáhlé mělčiny, které se místy zelenají jako trávníky. Budou to spíše nějaké mořské řasy, ale vzhledem k úplnému vynoření několika včera pouze lehce vyčnívajícím či úplně ponořených stromů, je iluze téměř dokonalá.
První dnešní zastávka byla na trhu v centru města. Všichni, kromě Honzy a mně si šli tržiště prohlédnout, my však přestávky využili ke sklopení sedaček a relaxovali po, každým jiným způsobem, prožité bouřlivé noci.
Druhá a poslední zastávka v Maputu, byla více jak hodinová a nezúčastnil se ji tentokrát již pouze Honza. Zaparkovali jsme na kulatém náměstíčku před budovou vlakového nádraží postaveného v roce 1910. Budovu navrhoval slavný architekt Alexandre Gustav Eiffel či jeden z jeho asistentů. Nikdo to neví přesně, jediné, co je prokazatelné, je skutečnost, že Eiffel nikdy v životě nevkročil na mosambickou půdu. Uvnitř budovy, jsou na nástupišti odstavené dvě staré rezavé parní lokomotivy, obě zřejmě někdy ze začátku 20. století. Před nádražím mne zaujal chlapec, který si opravdu pečlivě myl nohy v louži a následně si brousil ztvrdlou kůži na patách o obrubník. Byl to docela zážitek sledovat s jakou pečlivostí se věnoval své ranní pedikůře.
Od nádraží naše kroky vedly k náměstí Praca 25 de Junho, kde stojí bývalá portugalská pevnost z poloviny 19. století. Dnes pevnost slouží jako vojenské muzeum, ale údajně je momentálně pro veřejnost uzavřené.
Z náměstí jsme se vydali po Avenida Samora Machel směrem na sever a na konci této ulice jsme vklouzli do parku, s honosným názvem botanická zahrada Jardin Tunduru. V okolí parku se nachází pár zajímavostí jako budova městské radnice z roku 1945, bílý kostel Cathedral of Nossa Senhora da Conceicao či tzv. železný dům Casa de Ferro. Tuto budovu taktéž navrhoval Gustav Eiffel a koncem 19. století sloužila jako guvernérská rezidence. Většina budovy však neodolala agresivnímu tropickému klimatu, a proto je dnes její podstatná část již ze dřeva.
Maputo jako město nijak neoplývá ani krásou ani čistotou, proto možná tím nejzajímavějším je skutečnost, že má ještě jeden a pro někoho možná i známější název - Lourenco Marques. Na druhou stranu je potřeba městu přiznat jedno, Maputo nezapře atmosféru kdysi zajisté malebného koloniálního sídla, čemuž nasvědčují trosky ještě za portugalské nadvlády postavených budov. Na stavu celého města se k jeho škodě podepsala občanská válka. A my Češi, sami víme nejlépe, jak se na stavu měst a celé země dokáže podepsat dlouhotrvající hospodaření komunistů. Mosambik je pro mne zase zcela jiný svět než jaký jsem viděl třeba v Jižní Americe nebo v Severní Africe. Bezpochyby stojí za to, projít se městem a vidět vše na vlastní oči.
Cestou zpět k autu jsme ještě zavítali do budovy pošty, doufajíce v zakoupení nějakých pohledů, které na ulicích nikde není vidět, pokud se jinde než na poště vůbec dají sehnat. Pohledy nakonec nebyli vůbec hezké a bylo jich i velice málo na výběr, takže si většina z nás stejně žádné nezakoupila. Mnohem hezčím a zajímavějším artiklem na mosambické poště zcela určitě jsou poštovní známky. Mají zde vystaveny překrásné archy známek s nejrůznějšími motivy. Za všechny bych si dovolil zmínit známky s portréty před několika lety zesnulé Lady Diany. Sice si nebyla až zase tak podobná, ale bylo zajímavé viděl ji na deseti poštovních známkách a na každé z nich v jiném klobouku. Na některých byla vyobrazena i s papežem Janem Pavlem II nebo s malým černošským děckem v náručí. Zřejmě i Mosambik patřil k zemím, ve kterých se věnovala charitě a byla zde asi proto i velmi populární. Velká škoda jejího předčasného tragického úmrtí.
Maputo jsme opustili kolem poledního a vydali se směrem k hranicím Jihoafrické republiky. Trochu jsme ale popletli cestu a vraceli se směrem k hraničnímu přechodu se Svazijskem. Naštěstí v městečku Boane bylo možno chybu napravit a odbočit na Moambu, která leží při cestě na hraniční přechod Ressano Garcia. Ani jsme si mnoho nezajeli a alespoň mohli v Boane doplnit benzín.
V Jihoafrické republice se již objevíme v oblasti Krugerova národního parku, který máme v příštích dvou dnech v plánu celý projet.
Kolem druhé hodiny jsme na hranice konečně dorazili a po vyřešení nutných formalit se opět ocitli na území Jihoafrické republiky. Na Jihoafrické straně se hraniční přechod jmenuje Lebombo. Podél polí cukrové třtiny jsme pokračovali do nedalekého Komatipoortu, odkud zbývá již pouhých osm kilometrů na tzv. Crocodile Bridge, most přes krokodýlí řeku, jakousi vstupní bránu do Krugerova parku. Doufám také v brzkou zastávku na jídlo. Ranní hrušky do mého žaludku přes den již nic nedoprovodilo a ani sama snídaně mně bůhvíjak nenasytila. Honza, neznámo proč, Komatipoort projel bez zastavení, přestože zde bylo hned několik možností k naobědvání. Jen namátkou Gold Mina, Co-co pan, Chico´s, Humpy Hut a mnohá další občerstvovací místa.
Za krokodýlí řekou jsme museli splnit vstupní procedury do Krugerova parku v jakési kanceláři, kde jsme si zakoupili i mapu celého národního parku. Ihned jsme pokračovali dále ve směru na Lower Sabie. Je vzdálené sice jen pár desítek kilometrů, ale vzhledem k doporučené třicetikilometrové rychlosti v hodině při projíždění parku, se cesta může pěkně protáhnout. Do Lower Sabie nám to trvalo více jak hodinu. Po cestě jsme však měli štěstí a potkali poprvé na naší cestě žirafy. Mimo těchto dlouhonohých bíložravců jsme zahlédli nosorožce a opět si vyfotografovali i lvici. O antilopách všude kolem nás ani nemluvím. V Lower Sabie nás však čekalo nemilé překvapení. Pokud není ubytování zamluveno v dostatečném předstihu, je nemožné sehnat zde místo na přespání. Vše je obsazené již několik dní ne-li týdnů dopředu. Značí to jediné, znenadání máme velice naspěch, jelikož musíme opustit park před šestou hodinou večerní. Do uplynutí této doby má každý dvě možnosti, buď vyjet z parku ven nebo se ubytovat v podobném chatovém a stanovém táboře jako je Lower Sabie.
Všechny ubytovací kempy v parku jsou obehnány železnými ploty s ostnatým drátem a v šest hodin zavírají své brány. Opět mně zde napadá asociace se Spielbergovým Jurským parkem, díky elektrickým ohradám a ostnatým drátům chránícím zvědavé návštěvníky parku před divou zvěří. Pro pokročilou odpolední hodinu, je již okolo páté, se musíme vrátit zpět do Crocodile Bridge. Tam se snad konečně i najíme, kromě dvou nanuků a hrušek jsem dnes ještě stále nic nejedl. A ostatní na tom nejsou o moc lépe.
Je škoda, muset se vracet, zbytečně se tím ztratí čas, který se nám zítra může hodit. Ovšem kdybychom se zdrželi v parku i po šesté hodině, mohli bychom tratit i finančně. Za nerespektování časového limitu k opuštění parku, jsou zde udělovány vysoké pokuty. Cesta zpět i naše hladovění však bylo odměněno. Ze vzdálenosti pár metrů od mikrobusu, jsme mohli sledovat stádečko pasoucích se slonů, všech velikostí, od malých slůňat až po velkého samce, zřejmě vůdce stáda.
Můj úsudek se ukázal opět jako chybný, když jsme nestavěli ani v Crocodile Bridge, ale ani v Komatipoortu, nýbrž pokračovali až do Malelane. Tam se ale již určitě bude muset zastavit, jak kvůli jídlu, tak hlavně kvůli ubytování. Soumrak se totiž nezadržitelně blíží.
Po dlouhém hledání, které vyhrotilo nervozitu celé skupiny, způsobenou celodenním hladověním na samou hranici únosnosti, jsme dorazili do ubytovacího zařízení Malelane Gate Resort. Je sice tma, ale i tak lze rozpoznat velice moderní areál s možností noclehu ve velmi dobře zařízených chatkách. Odnesli jsme rychle zavazadla a všechny své věci do chatek číslo 25 a 26, a bez rozmýšlení hnali do nedaleké restaurace Croca-Fellas.
Jedná se o opravdu nádhernou stylovou restauraci umístěnou uprostřed malého rybníčka. S pevninou je převážně dřevěná budova spojena pouze jedinou širokou lávkou. Restaurace stojí na dřevěných kůlech zhruba metr nad hladinou vody hemžící se živými krokodýli. Od dosažení břehů rybníčku jim ovšem zabraňuje z vody vyčnívající železný plot, díky čemuž mohou návštěvníci být v naprostém klidu a nerušeně se oddávat nabízených pochoutkám. Přesto jsem však jednoho, z vody vyčnívajícího krokodýla viděl i za plotem. Díky tmě však nevím, zda se nejednalo pouze o vtip v podobě plastového či kamenného modelu. Pokud tam nebude až se budeme vracet z večeře, budu přiznám se dosti nervózní, jelikož pár metrů vzdálený břeh pro krokodýla nemůže být ani tou nejmenší překážkou.
Večeře v příjemném prostředí doufám uklidní naše velice pocuchané nervy z dnešního postního cestování. Objednal jsem si pivo Castle Lager, pizzu Pepka námořníka a jestli ještě budu mít chuť, dám si na závěr nějaký desert. V Jižní Africe je v restauracích obrovský problém vyžadovat samostatný účet. Pokud hosté již po příchodu nesdělí obsluze, své přání o separátním placení útraty, tato automaticky na závěr jídla přinese jeden účet hromadný. My jsme to samozřejmě, jak jinak, oznámit zapomněli. Když jsme malé zaváhání po večeři chtěli napravit, stálo nás snad hodinu čekání, než naši účtenku rozpočítali na jednotlivce. Toto zdlouhavé čekání nám lehce zkalilo jinak velice pozitivní dojem z návštěvy přepychového Croca-Fellas restaurantu.
Při zpáteční cestě přes dřevěnou lávku, před večeří zmiňovaný, krokodýl plaval na zcela jiném místě než tomu bylo při našem příchodu. Což značí jediné, stojíme ničím nechráněni, několik málo metrů od asi pětimetrového krokouše. Pokud na nás dostane zálusk, jsme všichni bez šance. Krokodýl je tak rychlý, že mu žádný člověk nemůže ani na souši utéci. Údajně jediná šance, jak utéci tomuto obrovskému plazovi, je běžet a kličkovat. Pokud se unikající oběti podaří rozkmitat pohybující se tělo krokodýla do stran, nedokáže vyvinout svou ďábelskou rychlost. Sto metrů prý zvládne pod osm vteřin. Krokodýl však byl zřejmě najeden a vůbec si nás nevšímal. V pořádku jsme se všichni dostali až do svých postelí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí Jihoafrické dobrodružství?

Je skvělé 16.7% (10)
Líbí se mi 66.7% (40)
Působí na mě rozpačitě 5% (3)
Není to ono 3.3% (2)
Je to strašné 8.3% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama