.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Perný den

15. ledna 2007 v 22:17 | Mart Eslem |  Ze života
Bylo to krátce z jara roku 2001, kdy jsem letěl s kolegou Vladimírem pracovně do švýcarského Zugu. Byl to sice jen jeden jediný den, ale to, co jsme vše toho dne prožili by vydalo minimálně na týden.
Vše začalo již ráno, díky husté mlze jsme dorazili na letiště v pražské Ruzyni asi 20 minut před odletem letadla. Další zpoždění na přepážce při vyzvedávání zamluvených letenek zkrátilo tento interval snad na 5 minut, a proto jsme byli odbaveni doslova za běhu jednou slečnou, která musela být zavolána až z paluby našeho letadla. I přesto, že vše klaplo a byli jsme jediní, na koho letadlo čekalo než odletí, doslova pár metrů před vstupem na palubu se mi přihodila věc, která nás málem definitivně připravila o možnost odletět do země Helvétského kříže.
Při kontrole na rentgenovém přístroji mi kontrolující mladá paní objevila v příručním zavazadle "ostré" náboje do revolveru. Nechápavě jsem sledoval její výraz a zvolání na svou kolegyni : "Proboha, hele podívej se, zavolej okamžitě policii!" To jsem ještě stále netušil, o co se jedná a jen tak jsem si sám v duchu představoval, co tam asi tak může kontrole vadit. Jediné, co mne napadalo byly magnetky na mém mobilním telefonu NOKIA 9110, které jsou ve formě placiček přilípnutých na spodní část přístroje a mohou tudíž na obrazovce monitoru působit jako, dejme tomu, plastická trhavina semtex.
Z přemítání mne vytrhl policejní příslušník, kterému bylo sděleno, cituji : "Pán tady má náboje!" V ten okamžik by se ve mně snad "krve nedořezali", úplně mne to konsternovalo. Aktovku jsem si vzal ráno ve spěchu ze skříně a vůbec mne nenapadlo zkontrolovat její obsah. Tím spíš, když jsem ji minimálně půl roku nepoužíval a tudíž mne ani ve snu nenapadlo, že jsem v ním mohl zapomenout náboje během některé ze svých návštěv na střelnici.
Kolega Vladimír se již pomalu loučil s tím, že z Čech vůbec odletíme, ale já se v mžiku vzpamatoval a vzniklou trapnou situaci vyřešil. Ostatně jestli si někdo všiml mého výrazu, když jsem uslyšel slovo náboje, muselo mu být okamžitě jasné, že nejsem žádný terorista, ale že se jedná o nešťastnou shodu náhod, která mne vyděsila možná více než letištní zaměstnance. Omluvil jsem se v tom smyslu, že mám zbrojní pas, že chápu o jaký přestupek se jedná, ale že jsem aktovku vzal ve spěchu ráno ze skříně aniž mne napadlo, že v ní mám nábojnice. Policista nevěděl, jak se zachovat, a tak jsem využil jeho zaváhání, strčil mu oněch pět nábojnic do kapsy a se slovy : "Nechte si je", jsem zmizel i se svým kolegou v tunelu vedoucímu na palubu letadla. Myslím si, že kdyby letadlo již téměř neodlétalo, vysloužil bych si zřejmě pořádnou peněžitou pokutu. A kdybych měl v aktovce i zbraň, asi bych místo v letadle strávil den v cele předběžného zadržení a přišel kromě zbraně a nábojnic i o zbrojní průkaz.
Příhodě jsme se s kolegou, již uprostřed mraků, srdečně zasmáli a oba dva jsem přiznali, že jsme již ani jeden nevěřili, že odlet ještě stihneme. Ale to jsme ještě ani jeden nevěděli, co další nás ten den čeká.
To, že jsem shodil a rozbil skleněné lahvičky v jednom z krámků se suvenýry na letišti v Curychu a že jsem měli na zpáteční cestě téměř dvouhodinové zpoždění, bylo toho dne pouze nepodstatnou událostí. "Zlatý hřeb" dne jsme prožili během oběda v jedné restauraci. Chodívám s naším švýcarským partnerem Frankem během svých návštěv této země do jedné restaurace na břehu jezera. Toho dne jsme ovšem byli v celé restauraci pouze my tři. K dobrému obědu jsme si dali i vynikající australské víno a dokonce jsem si odvezl domů i jednu jeho láhev. Když jsme dojedli, odskočil si Vladimír na WC a začala těžko uvěřitelná shoda až neuvěřitelně komických náhod. Abychom si zkrátili čekání na zmíněného kolegu, zvedli jsme se a šli si prohlédnout vína vystavená na policích ve výklenku v rohu restaurace. Zřejmě v okamžiku, kdy jsme "zmizeli" u lahví ve výklenku, vyšel Vladimír ze dveří vedoucích na WC. Nikoho v místnosti nezahlédl a vydal se proto směrem k automobilu, které jsme zaparkovali asi půl kilometru od restaurace, nacházející se v pěší zóně. Já a Franco jsme si tedy v klidu prohlédli vína ze všech koutů světa a poté se opět usadili u našeho stolu. Asi po deseti minutách čekání jsem byl otázán, zda si můj krajan nestěžoval na zdravotní či jiné potíže. Odpověděl jsem, že nic takového neříkal a zeptal se, zda se nemám jít podívat, co mu mohlo zabrat tolik času. Když jsem se chtěl zvednout a jít se přesvědčit, byl jsem zastaven se slovy, že ještě chvíli počkáme. Ani ne za minutu jsem však přeci jenom zašel na WC přesvědčit se, zda Vladimír nemá opravdu nějaké problémy, zvlášť když neumí žádný jazyk, kterým by se zde dorozuměl. K mému úžasu jsem jej však nikde neobjevil, zkontroloval jsem i dámskou toaletu, hledal všechny možné jiné východy, ale bezvýsledně. Když jsem oznámil, že na toaletách nikdo nikde není, zvedl se i Franco a šel se i on, celý překvapený, podívat na toalety. Zdržel se tam snad pět minut, až jsem si začal myslet, že i on zmizel a že zdejší WC se proměnilo v jakousi "černou díru". Vyběhli jsme tedy oba dva ven před restauraci, zda nečeká Vladimír venku na čerstvém vzduchu, ale nikde jsme jej nespatřili. Vrátili jsme se tedy zpět do restaurace a ptali se něj personálu restaurace, jestli si nevšimli zda a kam náš kolega odešel. Přestože jsme byli jediní hosté v místnosti, ničeho si nevšimli. Restaurace je součástí hotelu, a proto jsme oba dva odešli spojovacími dveřmi do recepce, abychom se na Vladimíra přeptali i zde. Jak jsem se dozvěděl až o pár dní později, zrovna v okamžiku, kdy jsme za sebou zavřeli dveře vedoucí do hotelové recepce, vstoupil Vladimír opět do restaurace, a když nás nespatřil, odešel již podruhé směrem k zaparkovanému automobilu. Jelikož jsme jej nemohli nikde najít a nikdo nebyl schopen si vybavit, že by ho viděl, navrhl Franco, ať mu zkusím zavolat na mobilní telefon, ale já měl svůj přístroj zamčený v automobilu na parkovišti. Franco mi tedy nabídl svůj přístroj, ale ani to prekérní situaci nedokázalo vyřešil běžnou cestou. Nepamatoval jsem si totiž zpaměti jaké má Vladimír telefonní číslo. Jediné číslo, které jsem si v paměti vybavil, bylo číslo do kanceláře v Čechách, a proto jsem zavolal naší sekretářce, v rychlosti jí vysvětlil naši situaci a poprosil ji, aby Vladimírovi zavolala a zeptala se ho, kde je. Když jsem za okamžik znovu zavolal domů, se smíchem mi sdělila, že Vladimír čeká na parkovišti u našeho automobilu.
Této historce jsme se v kanceláři v Čechách ještě dlouhou dobu poté všichni upřímně smáli a hlavně Vladimír si mě dobíral, s jakým prý agentem 007 se to vydal na cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert | 16. ledna 2007 v 7:44 | Reagovat

Hezký, musím se smát, když si Ing. Vladimíra v té situaci představím...

2 Mart Eslem Mart Eslem | 16. ledna 2007 v 10:13 | Reagovat

No jo vlastně, vždyť ty ho znáš osobně...

3 Albert Albert | 16. ledna 2007 v 11:54 | Reagovat

ano, znám ho osobně a Hvězdička navštěvovala institut tvého přítele Richarda, jak je ten svět malý....

4 gata gata | 16. ledna 2007 v 22:16 | Reagovat

Já teda neznám ani Vladimíra, ani Richarda, ale doporučuju přibalit na příští podobnou výpravu křídu popřípadě několik barevných fáborků :o)))

5 Mart Eslem Mart Eslem | 17. ledna 2007 v 10:33 | Reagovat

Ne  náhodou mají italové rčení, které by se dalo volně tlumočit jako "Svět je jedna dědina"...

Jako myslíš fáborky jako při orientačním běhu? A na co tu křídu? Na vzkazy?

6 Albert Albert | 17. ledna 2007 v 11:12 | Reagovat

Ne, Gata si myslela, že by si mohl Vladimír třeba kreslit, aby se u toho čekání na vás nenudil. Nakreslil by si panáka, z fáborků udělal sukni a skákal na parkovišti... :)

7 Albert Albert | 17. ledna 2007 v 11:13 | Reagovat

Jinak nemusíš chodit pro přísloví k taliánům, stačí zmínit naše staré dobré svět je jedna prdel.

8 Mart Eslem Mart Eslem | 17. ledna 2007 v 12:25 | Reagovat

Tak to neznám, to slyším prvně... Ale, že je svět jedno veliké smetiště, to je bohužel neodiskutovatelná pravda :-(

9 gata gata | 17. ledna 2007 v 22:02 | Reagovat

Na co křídu? Přece na kreslení šipek na zem, kdyby nebylo kam pověsit fáborek, případně kdyby fáborky došly. No a případně by si mohl Vladimír na parkovišti třeba namalovat panáka a zkrátit si tak skákáním čas.

10 Mart Eslem Mart Eslem | 18. ledna 2007 v 9:33 | Reagovat

Děkuji za názorné vysvětlení :-) Příště přibalím křídy místo nábojů...

11 Albert Albert | 18. ledna 2007 v 12:40 | Reagovat

já myslim, že bys tam ty náboje mohl nechat. Vždyť děláš záslužnou činnost, kontroluješ bdělost ostrahy....

12 Mart Eslem Mart Eslem | 18. ledna 2007 v 15:03 | Reagovat

Bylo to tehdy ještě před 11. zářím....Dneska už by mi to neprošlo....

I ty tři týdny, co jsem byl v New Yorku před atentátem se na mě nějak divně dívali. Ale mám alibi! Když to spadlo, byl jsem v La Pazu a dozvěděl se vše až s jednodením odstupem...

13 Albert Albert | 19. ledna 2007 v 8:37 | Reagovat

ano, vzpomínám, když se sesunula ta dvojčata v Novém Jorku, tak hlásili z La Pazu útoky pedofilního maniaka...

14 Mart Eslem Mart Eslem | 19. ledna 2007 v 9:50 | Reagovat

Jako maniak jsem si připadal. Za každou cenu jsem tehdy musel vylézt na svou první pětitisícovku Chacaltayu. S kyslíkovým deficitem se mi zatemňovalo před očima po pár krocích. Posledních pět set metrů jsem šel asi čtyři hodiny. Horská nemoc se svinstvo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama