.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Zpověď

6. prosince 2006 v 9:40 | Mart Eslem |  K zamyšlení
Pár dní před 31. narozeninami jsem sám na sobě pomalu začínal pozorovat zlepšení psychického stavu. Po mnoha letech depresí jsem, a musím přiznat, že hlavně díky lékařské pomoci psychiatra a psychologa, začal cítit úlevu a opětovný požitek i z těch nejobyčejnějších stránek života.
Ve zlomovém okamžiku života jsem se teprve po více jak třiceti letech dokázal částečně smířit sám se sebou. Do té doby jsem rozebíral hlavně své neúspěchy a věci pozitivní nechal pouze jakoby mimochodem plynout bez povšimnutí.
Proto jsem se jednoho večera rozhodl napsat jakési zhodnocení nebo ještě lépe seznam všeho podstatného co jsem zažil nebo dokázal. Sliboval jsem si od toho, že se vyrovnám sám se sebou a zbavím se věčného pocitu méněcennosti, který mne provází již od dětství.
Ani nevím proč, ale v posledních letech jsem si velice oblíbil Járu Cimrmana, respektive jeho život a dílo v podání, v tomto směru nedostižného souboru okolo pánů Smoljaka a Svěráka. Kdesi hluboko ve svém nitru však jeden důvod cítím. Často si totiž připadám, jako kdybych s ním měl cosi společného.
Již od dětství mluvím kromě svého rodného českého jazyka i jazykem italským. V průběhu života jsem se naučil hovořit i anglicky, rusky a po rozdělení Československa lze považovat za cizí jazyk i slovenštinu. Co se týče jazyků, je zde první paralela s Velkým Járou. Italštinu jsem se naučil v klášterní škole na severu Itálie. Na rozdíl od Mistra jsem však netrpěl v ženských šatech ani se nejednalo o internátní školu v pravém slova smyslu.
V průběhu dalšího života jsem zjišťoval a zjišťuji neustále, že rozumím při absolutně prvním kontaktu i spoustě dalších jazyků. Převážně však pokud se jedná o jejich psanou formu. V několika jazycích dokážu číst knihy, poslouchat rádio či televizi a v italštině umím i simultánně tlumočit.
S inteligencí na tom zřejmě nejsem nejhůře, v různých testech jsem v průběhu života dosahoval hodnot IQ v rozmezí 120 až 170 bodů. Nedokážu však zhodnotit, do jaké míry byli jednotlivé testy seriózní a hlavně to nepovažuji za nikterak zvlášť důležité. Důležitějším faktem bude uvést, že můj všeobecný přehled a znalosti různých oborů budou přinejmenším nadprůměrné. A některá témata, jako například dějiny sportu, ovládám myslím až excelentně.
Však sport tvoří v mém životě důležitou kapitolu, která by možná obsáhla i několik životů lidí ostatních. Lidí normálních. Já zřejmě budu něco jiného. Nevím co, ale rozhodně nejsem normální.
Jako asi u většiny sportovců v Českých zemích 20. století, začínali i moje první krůčky v tradičním Sokolu. Brzy následoval volejbal a myšlenkové koketování s kopanou a ledním hokejem. Přestože jsem jej nikdy nehrál, jako jeden spíše z té menšiny sportů, je hokej mou vášní. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Volejbal, přiznávám přes počáteční nechuť, ve mne zažehl neuhasitelnou touhu po zlaté olympijské medaili nebo alespoň po národním dresu mé rodné země. Má, až psychopatická posedlost po reprezentaci vlastní země, vždy po několika letech vedla ke změně sportovního odvětví.
Když jsem usoudil, že se stotřiaosmdesáti centimetry se do reprezentace dostanu jen ztěží a i kdyby, tak mi mou touhu po vysněném olympijském titulu může zkazit pět zbylých málo toužících spoluhráčů, přesedlal jsem na atletiku. V testech různé fyzické zdatnosti jsem si vždy vedl výborně a proto atletika byla jasnou volbou oboru, ve kterém získám svou zlatou medaili.
Touha však dokázala přebýt i rozum a já sám sebe fyzicky zlikvidoval přílišnou zátěží, kterou jsem si sám vymýšlel na své tělo. Svaly a šlachy jaksi nepřijali mé heslo "čím více tím lépe" za svoje vlastní a vypověděli častokrát službu.
Když mi bylo jasné, že olympionikem již asi nikdy nebudu, vyléčil jsem své polámané tělo, ale sportu zůstal stále věrný. Toužil jsem alespoň jedenkrát obléci trikot se lvíčkem na prsou. Má sportovní kariéra pokračovala plážovým volejbalem. Se svým spoluhráčem jsme hráli národní okruh turnajů a snili o účasti na světové sérii plážových volejbalistů.
Naším vrcholem bylo pouze jakési zkrácené exhibiční utkání s tehdejší nejlepší reprezentační dvojicí. Jinak kromě několika skalpů či vyrovnaných utkání s lehce nadprůměrnými soupeři a vítězství v regionální soutěži opět nic. Nebo alespoň nic uspokojivého pro mne…
Následovali pokusy prosadit se v triatlonu, závody horských kol nebo sportovní střelba. Vyzkoušel jsem spousty sportů a ve všech jsem se svou pílí dokázal dostat na určitou, mnohdy i velice slušnou úroveň. Kroku k k toužebné výjimečnosti jsem však nikdy nebyl schopen. Všude jsem narážel na výkonnostní strop k jehož prolomení mi s přibývajícími léty scházela stále více, kromě času i trpělivost.
Do třetice a naposledy jsem se sportovně zviditelnil s hokejkou v ruce. Nebo lépe s její karbonovou obdobou. Florbal, sport s umělou hokejkou a děravým plastovým míčkem znamenal alespoň částečnou satisfakci a malou odměnu za téměř dvacetileté úsilí dosáhnout ve sportu výjimečnosti.
Jednou jedinkrát se mi podařilo nastoupit v soutěžním utkání 1. ligy mužů. Ba co víc, v sedmé minutě jsem i načal jeho střelecký účet. Premiéra jako hrom, která sice nikdy neměla pokračování, ovšem pro mne znamenala mnoho. Vrchol mého sportovního života. Do okamžiku jedné střely jako by se promítli celé roky úsilí. Gól v úplném počátku hodinového zápasu jsem slavil jako kdybych rozhodl prodloužení finále olympiády.
S odstupem času musím poděkovat i tehdejším spoluhráčům. Jakoby všichni pochopili význam a jedinečnost toho okamžiku pro mne samotného a slavili můj gól jako kdybych jím právě rozhodl o zisku titulu mistra ligy. Však také střídačka soupeře naší salvu radosti nechápavě sledovala. Pro mne jedinečný neopakovatelný okamžik v jejich očích působil směšně až komicky. Jaký to paradox, není-liž pravda?
Možná dále než jako sportovec jsem to dotáhl jako bafunář. Promotér významných akcí a člen či pravidelný přísedící Výkonného výboru České asociace plážového volejbalu již od svých 22 let.
Další aktivity mého života se upínali k záležitostem dejme tomu pracovním či společenským. Již od šestnácti let jsem si vydělával tlumočením a překládáním. Kromě účasti na mnoha jednáních ostřílených obchodníků jsem jako teeneger dostal na starost i průvodcování celého sportovního zájezdu. Podmínkou tehdy bylo, že nikdo, kromě vedoucího družstva neznal při odjezdu z Čech můj věk. Mých šestnáct bylo po většinu trvání zájezdu pro všechny tabu a na závěr veliký šok.
Po patnácti letech musím s úsměvem vzpomínat na pokusy některých žen o kontakt se mnou jako s mladíkem, který svou fyzickou a možná i společenskou vyspělostí vypadal spíše na dvacet. Duše však měla šestnáct a ostych byl mylně považován za nezájem. Uražená ješitnost žen se na konci cesty změnila v ruměnec lehkého studu ze svádění zajíčka.
Po maturitě jsem vyzkoušel i učitelské řemeslo na základní škole a posléze pozici lektora na střední škole a v kurzech pro dospělé. Věk byl vždy určitým problémem. Buď se nesměli žačky dozvědět o malém věkovém rozdílu z obav o ztrátu autority nebo jsem si sám připadal hloupě, když jsem měl peskovat osoby, které měli doma děti nebo dokonce i vnoučata starší než jsem byl já. Všechno to však byli obrovské zkušenosti. Jestli mám v životě na něco štěstí, tak je to získávání zkušeností. Hlavně co se týče šíře jejich spektra.
Popojdeme-li dále skrze kapitolu ryze pracovní, kdy jsem někdy měl shodou okolností třeba i deset souběžných pracovních poměrů, dojdeme k další důležité kapitole a sice cestování.
Cestovat jsem mohl díky barevným šustícím papírkům, které dokážou život zpříjemnit, ale také zničit. Peníze mi ukázali obě strany své mince tak, jako se to poštěstí málokomu. Od běžného spokojeně se vyvíjejícího průměrného života po absolutní neuvěřitelný nadbytek financí až zpět na samou hranici uživení. To vše v relativně krátkém období. Peníze dokáží zamávat úplně s každým.
Dokáží absolutní zatmění mysli, kdy utrácíte zcela bezmyšlenkovitě obrovské sumy v bláhovém domnění, že když peníze jsou, budou již navždy. A jinak již to nemůže být. Detaily této zkušenosti nejsou podstatné ovšem není nad to, spadnout zpět na zem. Jedině tak jsem si uvědomil skutečnou hodnotu peněz. Hlavně již vím, že to není zrní, které se může házet všude kolem a je ho stále dostatek. Dokud jenom sklízíte, nemáte ani čas si uvědomit, že je potřeba i zasít. A i touto zkušeností mne život obdařil během pouhých třiceti let mého života.
Největší dar a největší škola bylo již zmíněné cestování. V životě jsem studoval, ale nedokončil, dvě vysoké školy. Ani jedna mi však nemohla dát to, co cestování. Není nad školu života.
V rozmezí pěti let se mi povedlo zkompletovat sbírku třiapadesáti navštívených zemí, ale hlavně jsem ještě před třicátými narozeninami dovršil sen možná spousty dobrodruhů a cestovatelů. Navštívil jsem všech sedm kontinentů. Nebyl jsem sice na Severním pólu, ani jsem nedobil Antarktidu s Čechem Karlem Němcem na psím spřežení, ale možná je to další bod mého bohatého života, kdy se dostávám opět do určité paralely se zlidovělým ovšem vymyšleným velikánem českých dějin.
A závěrem? Neberte to vše příliš vážně. Mě pomohlo, že jsem se ze spousty věcí mohl vyzpovídat. Když má zpověď někoho pobaví nebo třeba i donutí k zamyšlení, tím lépe. Hlavně nezapomeňte, v každém z nás je zakopán Jára da Cimrman!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert Albert Albert | 6. prosince 2006 v 10:53 | Reagovat

Nevím proč, ale zapomněl jsi asi na ten největší úspěch ve tvém životě. Umožnil jsi vznik nového života... Jestli je něco na světě úžasnýho, je to naše reprodukce.

2 Mart Eslem Mart Eslem | 6. prosince 2006 v 11:24 | Reagovat

ano, máš pravdu, děti jsou naším nejlepším a ničím nepřekonatelným počinem....

Potomkům však věnuji jiné řádky, dosud nezveřejněné....

3 gata gata | 7. prosince 2006 v 19:53 | Reagovat

Musím říct, že je hezký, když se má člověk s kým ztotožnit, i když se jedná jen o imaginární osobu. Představa, že nejsem jedinej podivín na světě dokáže dodat trochu sebevědomí. No, co si tak vzpomínám, v dětství mi byla blízká Pipi punčochatá. Byla to dost svérázná osůbka a mám pocit, že kousek z ní žije ve mě dodnes. Ale když přemýšlým, s kým bych se mohla ztotožnit dnes, nevím. Co takhle Béda Trávníček?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama