.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Viktoriiny vodopády

9. prosince 2006 v 23:12 | Mart Eslem |  Toulky světem
Celou noc jsme pro jistotu nechali rozsvícené světlo. Báli jsme se pavouků či jiných potvor, které po zhasnutí okamžitě vyráží ze svých úkrytů. Na zkoušku jsme zhasnuli. Po chvíli čekání rozsvícené světlo odhalilo ne zrovna malé potvůrky, běžící se opět schovat kamsi do stínu, ve kterém jsme je hodlali udržet až do rána.
Již asi po desáté jsme si na naší cestě dopřáli stále stejnou snídani. Slanina, toustový chléb, máslo a vejce. Po snídani jsme u stolu před pokojem čekali na odvoz k vyhlídkovému letu nad vodopády.
Vodopády na řece Zambezi objevil v roce 1855 skotský misionář, lékař a cestovatel David Livingstone. Do Afriky odešel již kolem roku 1840 z pověření londýnské misie a jako první cestovatel prošel napříč jižní Afrikou. Kromě toku řeky Zambezi prozkoumal i prameny řeky Kongo. Největší vodopády na africkém kontinentu domorodci nazývali Mosi-oa-Tunya, tedy kouř, který burácí a stoupá vzhůru. A Livingstone něco podobného opravdu popisoval. Jakmile prvně zahlédl v dálce vodopády, spatřil i několik kouřících sloupců, připomínajících kouř při rozsáhlém požáru savany.
Vodopády Livingstone pojmenoval na počest anglické královny Viktorie, která žila v letech 1837 až 1901. Tato, od roku 1876 i císařovna indická, byla poslední panovnicí z hannoverského rodu a jediné dítě vévody z Kentu a princezny Vikrorie Sasko-Koburské. Období jejího panování je známé imperialismem a rozvojem průmyslu Velké Británie, díky němuž se nejvlivnější silou v zemi stal nový střední stav vlastníků továren a obchodníků.
Livingston líčil, jak první spatření vodopádu bylo tím nejkrásnějším pohledem, který se mu v Africe kdy naskytl. Ani mi se tedy již nemůžeme dočkat a trochu závidíme Pavlovi, který již od sedmi ráno na řece dovádí. Sice si neužívá vodopádů, ale řeky se jistě nabaží dosytosti. Již téměř tři hodiny zápasí s vodním živlem po Nilu, Kongu a Nigeru čtvrté nejdelší řeky celé Afriky. Tok dlouhý přes 2.200 kilometrů pramení na plošině Luanda na hranicích Konga a Angoly, protéká východní Zambií a tvoří přes 800 kilometrů dlouhou hranici právě mezi Zambií a Zimbabwe. Řeka dále pokračuje na své cestě územím Mosambiku, kde u Chinde ústí deltou o rozloze kolem osmi set kilometrů čtverečních do Indického oceánu.
Již čtvrt hodiny stojíme před branou do dvora naší ubytovny a čekáme na auto, které nás má vyzvednout. U brány sedí starší černoch, jehož jedinou pracovní náplní je otevírat a zavírat vrata každému přijíždějícímu či odjíždějícímu automobilu. Díky této monotónní činnosti si u nás vysloužil přezdívku Brano. Celý den jen tak sedí, mlčí a čeká až bude potřeba otevřít vrata.
Přesnost tedy rozhodně není místní silnou stránkou. Hlavně ať na nás nezapomenou úplně, to bych byl velice naštvaný. Již několik dní se na vodopády ukrutně těším.
Před půl jedenáctou konečně dorazil řidič jménem Moses a odvezl nás k heliportu. Pro nás všechny to bude premiérový let helikoptérou, proto si jej hodláme pořádně užít. Start vrtulníku se uskuteční na zambijské straně řeky, kam nás Moses převezl po hraničním mostě. Most je na míle jedinou možností, jak se suchou nohou dostat přes Zambezi. Původně neplánovaně tak vstoupíme na půdu již šestého jihoafrického státu během našeho třítýdenního putování.
Naše životy byli na heliportu svěřeny mladé blonďaté pilotce.Její jméno jsme v hluku točící se vrtule bohužel všichni přeslechli. Každý z nás obdržel sluchátka s mikrofónem. Kromě ochrany našich slechů se jedná o vybavení nezbytné k jakémukoli dorozumívání během letu. Vyfasoval jsem místo vpředu po levici pilotky. Kamarád Honza se usadil se dvěma slečnama vzadu.
I přes určité silné obavy z bezpečnosti letu, byl pohled na vodopády z ptačí perspektivy opravdovým zážitkem. A to i přes neustálý nával vzpomínek snad na všechny akční filmy, ve kterých jsem viděl za svůj život helikoptéru havarovat.
Nádherný pohled na ohromnou vodní masu, řítící se z asi 1.700 metrů širokého čedičového srázu do zhruba 110 metrů hluboké úzké propasti, vynahradil i méně příjemnou skutečnost, kdy jsem skrze tmavé sklo nemohl téměř nic vyfotografovat. Navíc mi po dvou minutách natáčení, došla i kazeta ve videokameře. Ovšem fotografie by i tak nebyly nikterak valné, jelikož se dalo fotografovat pouze přes sklo kabiny vrtulníku a navíc se nad vodopády i jeho okolím vznášel lehký opar.
Hezčí snímky tedy zcela určitě ulovíme při procházce národním parkem na zimbabském břehu řeky. Bohužel ze břehu těžko uvidíme naráz všechny okolní navazující propasti, během staletí vytvořené působením řeky k zachytávání padající vody.
Viktoriiny vodopády tvoří v podstatě pět samostatných vodopádů a sice Východní a Ďáblův katarakt, Duhové, Podkovovité a Hlavní vodopády. Každopádně mohu vyhlídkový let každému doporučit, naskytne se mu pohled na úžasnou přírodní scenérii, který opravdu stojí za to. Podobně jako Livingstone, mohu i já prohlásit, že návštěva vodopádů patří k mým největším cestovatelským prožitkům.
Jestli jsem byl unesen vodopády ze vzduchu, nevím jak vyjádřit své pocity, stojíce před nimi na zemi. Nic úžasnějšího jsem ještě neviděl, až ve své čtyřicáté zemi jsem měl možnost prožít nefalšovaný cestovatelský zážitek.
Ani pyramidy, skalní město v jordánské Petře nebo Macchu Pichu v peruánský Andách mne nenadchli tak jako hřmící vody Viktoriiných vodopádů. Pěšky jsme prošli více jak jeden kilometr podél břehu Zambezi a nemohli se nabažit stále se měnící scenérie padající vody na tisíce způsobů.
Nejbližší okolí vodopádů bych charakterizoval jako takovou malou prádelnu s obrovskou vlhkostí vzduchu. Díky této vlhkosti je okolí propasti hustě porostlé, skoro jako džungle, což dotváří nádhernou atmosféru tohoto ojedinělého místa. Dnes již sice lze jen zřídka pozorovat kouřící sloupy, o kterých vyprávěl Livingstone, ale i přesto stoupají z vodopádů obrovské mraky páry.
Člověk si na některých místem musí dát pozor na stříkající vodu, to hlavně pokud má s sebou drahé fotoaparáty a videokamery. Pokud jsou uvedené přístroje dokonale schovány a chráněny, mohou být stříkající miliony mikroskopických kapiček vody docela příjemným osvěžením.
Vydržel bych do nekonečna u vodopádů jen tak sedět a dívat se na padající vodu. Na zambijské straně je dokonce možnost se vykoupat téměř až na úplné hraně vodopádu. Nádherné na celém místě je skutečnost, kdy na rozdíl od architektonických památek se stav vodopádů od dob jejich objevení Livingstonem zřejmě mnoho nezměnil. Samozřejmě pokud pomineme v celém okolí stojící spousty hotelů, které zde v jeho dobách zajisté nebyly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gata gata | 10. prosince 2006 v 18:38 | Reagovat

Jé - Viktoriiny vodopády a Rio de Janeiro. Úplně jsem se tam viděla, když jsem to četla. Po Ukrajině ani po ledovcích moc neprahnu, ale tohle Ti fakt závidím.

2 Mart Eslem Mart Eslem | 11. prosince 2006 v 8:54 | Reagovat

Chápu...... :-)

Ale proč závidět, tak se seber a zajeď si tam taky. Do Zimbabwe to asi není až tak frekventované, ale do Rio, to je dnes téměř spotřební záležitost....

Tak ti držím palce. Nezapomeň, že sny se mají plnit, kdy jindy než o Vánocích!

3 Albert Albert Albert Albert | 11. prosince 2006 v 10:24 | Reagovat

tak já se přiznám, že bych se raději válel v tom zábavním parku v Jižní Africe, jak o tom Mart psal. Nebo mě láká Indie, ale aspoň tak na rok, abych ji měl čas trochu vnímat, ale myslim, že to zůstane stále v rovině snů. Jednak nemám na cestu money a jednak jsem srab.

4 Mart Eslem Mart Eslem | 11. prosince 2006 v 10:29 | Reagovat

Tak já z tebe udělám chlapa, chceš?

Můžem zatím tím, že přespíme někdy o víkendu v lese. Už konečně začíná trochu přituhovat, takže nastal ten správný čas. Co ty na to?

A když to přežiješ, pak širák v Indii bude sranda..... :-)

5 Albert Albert Albert Albert | 11. prosince 2006 v 11:24 | Reagovat

možná jsem se špatně vyjádřil. Rozhodně nemám touhu se flákat po indických pohořích, ale spíš se potloukat po ulicích Dilí, čumět na to, jak skáčou indiáni do gangy a koupou se v tom humusu a u toho chroupat kočičí maso z indického rychlého občerstvení.

6 gata gata | 11. prosince 2006 v 18:00 | Reagovat

No já bych tam jela třeba hned, ale to by mi museli nejdříve ztrojnásobit plat.... :o)

7 Mart Eslem Mart Eslem | 12. prosince 2006 v 9:15 | Reagovat

Stačí když snížíš o dvě třetiny své životní náklady a můžeš jet do Zimbabwe i se stávající gáží. Byl tam se mnou tehdy jeden člověk, který snad byl i na podpoře. Celý rok téměř nejedl, v zimě doma netopil a spal ve spacáku. Vše, aby si našetřil na cestu do Afriky. Třeba v tom najdeš malou inspiraci....

Když se chce, všechno jde!

8 gata gata | 12. prosince 2006 v 16:44 | Reagovat

Blázníš? Přece nebudu jíst kořínky kvůli několikadennímu dobrodružství. Zatím si vystačím s Tvými postřehy a několika fotografiemi. No a možná jednou....

9 Mart Eslem Mart Eslem | 13. prosince 2006 v 10:03 | Reagovat

Za těch čtrnáct dní nasytíš strádající duši na celý rok dopředu. Ovšem musím mít toulavou krev a touhu něco zažít, i když to vždy nemusí být zcela příjemné...

10 Citrónek Citrónek | 9. května 2007 v 14:49 | Reagovat

Páni....to je boží....tam chci taky...!!:)..tys byl i v Machu Picchu?Jé,tam chci taky,vlastně chci cestovat po celim světě...jéé....Ovšem to by mi nemohlo bejt 12 co?:D

11 Mart Eslem Mart Eslem | 3. června 2007 v 21:34 | Reagovat

Vezmi to takhle, když mě bylo 12 vrátil jsem se do Československa a sklapla za mnou želežná opona. Věděl jsem, že buď po maturitě emigruju a nebo se už nikdy nikam nepodívám. No a teď mám procestováno 62 zemí a všech sedm kontinentů. Musíš věřit a jít si za svými sny a pak dokážeš všechno..tvůj život je jen v tvých rukou...

12 Mart Eslem Mart Eslem | 11. června 2007 v 10:31 | Reagovat

A na Machu Picchu jsem byl...

13 TAZZ (MOC DEKUJI) :) TAZZ (MOC DEKUJI) :) | 24. září 2007 v 18:58 | Reagovat

kuju moc my to pomohlo do skoly aspon nedostanu kuli ale jednicku :)

14 Mart Eslem Mart Eslem | 27. září 2007 v 15:12 | Reagovat

To jsem moc rád, že přizpívám i do školních prací....

Není zač, rádo se stalo.

15 Doniša Doniša | E-mail | 22. prosince 2007 v 12:20 | Reagovat

na těchto vodoádech sem byla ( se podívat ) bydlím asi 100km od viktoriných vodopádů jestli chcete info tak mi napište na icq 494410511 dík

P.S. umím česky mám tu sestru

16 Mart Eslem Mart Eslem | 3. ledna 2008 v 14:08 | Reagovat

A ty jsi taky Ceska? Nemas spis email? Ja jsem ted v Jizni Americe a sve icq cislo a heslo nevim...

17 Mart Eslem Mart Eslem | 3. ledna 2008 v 14:08 | Reagovat

Ale urcite ti napisu az se vratim domu do Ceska.

18 dygi dygi | 27. května 2008 v 13:17 | Reagovat

jake vodopady sou v indii ???

19 Mart Eslem Mart Eslem | 29. května 2008 v 9:07 | Reagovat

V těch končinách jsem ještě nebyl, takže to netuším. Dle mého však v Indii žádné extra velké vodopády nebudou. Ale mohu se mýlit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama