.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Rudá bašta za Dněstrem

19. prosince 2006 v 11:30 | Mart Eslem |  Toulky světem
Prodloužili jsme si pronájem bytu v Kišiněvě o další noc a včera večer stihli i posedět v restauraci s názvem příjemným snad každému Čechovi. Restaurace se jmenovala Gambrinus. Všude byly neony, nápisy a libé slůvko Gambrinus s mocnou přitažlivostí "G" bylo i umně vyřezáno na dřevěných trámech. To hlavní však k našemu velikému zklamání chybělo. Pivo měli pouze místní. Gambrinus už několik let neprodávají.
Je to další příklad nesmyslného opouštění východních trhů ze strany našich firem. Slepá orientace na Západ přivedla mnohé ke krachu a přitom na Východě je nenasycený trh, na kterém navíc byli Češi již etablováni.
Ovšem porevoluční vlna s módním trendem orientovaným proti všemu východnímu a tedy komunistickému, způsobila nepochopitelné vyklízení pozic. Stejných pozic, které se nyní opět první obrození uvážlivci z naší země snaží horko těžko získat zpět. Co se businessu týče, jednalo se o obrovskou historickou chybu. Vždyť na Východě je práce na staletí.
Čeká nás poslední výlet po území Moldavska. Chystáme se na celý den do Tiraspolu a když zbyde trocha času, tak i do Tighiny (v ruštině označované jako Benderi). Když říkám na území Moldavska, nemusím mít až tak úplně pravdu. Oblast za Dněstrem se nazývá Trandněstersko a jedná se o samozvanou ovšem oficiálně neuznanou samostatnou republiku se svým prezidentem, armádou i s vlastními penězi.
Nezávislost vyhlásilo po krátké občanské válce v roce 1991. Ihned poté byl zvolen za prezidenta Igor Smirnov. Moldavský parlament k uklidnění situace v roce 1994 alespoň přiznal oblasti na východ od břehů Dnětru částečnou autonomii ve vniterních záležitostech. Ovšem Smirnovovu prezidentskou funkci ani existenci Parlamentu Moldavská vláda nikdy neuznala.
Na samozvané republice je asi nejzajímavější skutečnost, že se jedná o jednu z posledních bašt komunismu na naší planetě. Je to jediná část bývalého Společenství nezávislých národů, kde se zdařil komunistický puč v roce 1991. Odkaz Lenina, Marxe a Engelse je zde stále živý.
Vláda dokonce připravuje již v předstihu velkolepé oslavy stoletého výročí Velké Říjnové Socialistické Revoluce, plánované na rok 2017. Tedy jakousi připomínku prvomájových oslav, kdy půlka Evropy za železnou oponou kráčela jak ovce v průvodech a barevnými mávátky vzdávala hold prostoduchým tyranům vládnoucích komunistických stran.
Rudí pitomci zde zkrátka ještě nedospěli k poznatku, že je lepší převléct kabát a dál se realizovat jako bojovník za demokracii. Tedy v podstatě tak, jak to udělali statisíce soudruhů v České republice po sametové revoluci.
Jak je zřejmé, komunisty opravdu miluji. Posrali totiž život celým generacím lidí. I já jsem po svém návratu do temna socialistického bloku nestačil valit oči.
Dobrovolně povinně jsem vstoupil do pionýrské organizace, na veřejnosti jsem nemohl mluvit o životě v kapitalistické "buržoazní" Itálii a dokonce jsem nesměl nosit ani oblečení se symboly imperialistického Západu.
Tím nejnepřístojnějším bylo tehdy tričko "zakázané" Olympiády v Los Angeles 1984. Byl jsem v jedenácti letech nucen splynout s davem, aby soudružky na základní škole neměly svůj malý problém.
V Itálii mne sice také motali hlavu náboženstvím, ovšem snažili se člověka přesvědčit ne donutit. Dával jsem tehdy bolševikovi sedm let. Do maturitního zakončení střední školy. Poté jsem byl odhodlán utéci za hranice, zpět do Itálie. V zemi, kde člověk nesmí nic říct nahlas a musí se bát aby příliš nevyčníval z davu, jsem nechtěl žít. Člověka jako já, by to psychicky zabilo.
Naštěstí přišla v šestnácti revoluce a mohl jsem v zemi svých předků zůstat. Zůstat a žít. Ovšem opravdu žít, protože čtyřicet let se v krásné zemi v srdci Evropy umíralo zaživa a bohužel i degenerovalo.
Do Tiraspolu jsme dorazili bez větších problémů. Malé zdržení proběhlo pouze na hranici, střežené mírovými sbory OSN, zastoupenými na břehu Dněstru ruskými vojáky. Bez problémů jsme zaplatili za registraci a poté pokračovali dále.
Pomyslný hraniční přechod se nachází ještě v městě Tighina, jediného území samozvané Trandněsterské republiky na západním břehu řeky Dněstr. Registrační poplatek činil 17 lei za všechny tři.
Na autobusovém nádraží v Tiraspolu jsme po příjezdu ze všeho nejdříve zamířili do směnárky. Vyměnili jsme sto lei, ale dostali na zpět pouze něco kolem jednoho sta trandněsterských rublů. Byl jsem tím lehce zaskočen, jelikož jsem četl o šílené inflaci a očekával rubly spíše v milionech.
Málem jsem s sebou měl i igelitovou tašku, abych všechny peníze vůbec pobral. A místo toho pouze několik papírků. Centrální banka Trandněsterska zřejmě udělala měnovou reformu a v rámci šetření papírem jednoduše škrtla přinejmenším šest nul.
Ze směnárny jsme se vydali ulicí Lenina směrem k parku Kirova. Ovšem ještě předtím jsem se v rozhovoru s řidičem naší maršrútky ujistil o zbytečnosti další registrace i zde v Tiraspolu. Pokud bychom však hodlali v Trandněstersku i přenocovat, další registrace by nás neminula.
V Tiraspolu se registruje na pasovém oddělení místní policie v ulici Rosa Luxemburgo. Ignorování povinné registrace by se mohlo značně prodražit a není vyloučeno, že by takový hříšník minimálně na jednu noc okusil i místní vězeňskou celu. Tedy zážitek, o který bude jistě každý rád ochuzen.
V jedné z posledních bašt komunismu je neradno zahrávat si, zvláště když zde v noci platí zákaz vycházení. Mezi jedenáctou večer a pátou ráno sice nebudete zastřeleni, ovšem nemine vás pokuta se spoustou nepříjemností.
Prošli jsme zdevastovaným parkem Kirova a pokračovali ulicí Komunistíčeskaja dále na jih. Ulice s tak honosným jménem ovšem působila značně stísněným dojmem a proto jsme raději přešli na živější a čistější Leninovu. Naším cílem byla ulice nebo lépe řečeno třída 25. Října. Na ní jsme zahnuli vpravo, tedy na západ.
Ulice Tiraspolu jsou stejně jako ty v Kišiněvě uspořádány do více či méně pravidelných obdélníků. V Tiraspolu vedou navíc ze severu na jih a protínají je téměř v pravém úhlu ulice vedoucí ze západu na východ nebo obráceně, jak chcete.
Došli jsme až na náměstí Konstitutii s dominantní jezdeckou sochou generála Suvorova. Náměstí je rozděleno třídou 25. Října na severní a jižní část. Kromě asfaltových či dlážděných ploch je "plóščaď" vyzdobena i krásně udržovanými zelenými záhony a trávníky.
V jižní části se také nachází památník válečných hrdinů. Hoří zde věčný plamen na počest padlých v občanské válce s Moldavskem v roce 1992. Hned vedle hrobů hrdinů položivších život za nezávislost Trandněsterska je památník veteránů z afgánské války z let 1979-1989.
Hřbitovu národních hrdinů dominuje, na jeho východním kraji, zelený tank na kamenném podstavci. S nápisy v azbuce "Za ródinu!" (Za vlast!) na obou bocích, míří hlavní dlouhého děla kamsi do oblak.
Náměstí Konstitutii končí na samém břehu Dněstru, za řekou je tedy již Moldavsko. Jen pár kroků dále na západ stojí prezidentský palác. Pompézní budova ze sovětských časů má nad vchodem nápis " Věrchóvyj Sovjét i Pravítělstvo Pridněstróvskoj Moldavskoj Respúbliky " a nad ním znak se srpem a kladivem.
Prostranství před palácem zdobí osamocený sloup z jakéhosi růžového kamene se sochou Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti. Abych předešel problémům, došel jsem až do vrátnice Prezidentského paláce a slušně se zeptal, zda si lze budovu vyfotografovat. Byli mým dotazem sice překvapeni, nicméně souhlasili. Jakožto občan České republiky jsem jim nepřipadal nebezpečný.
Ovšem nemají tak úplně pravdu, jelikož netuší nic o mém bloku. Na jeho stránkách je pořádně "operu".
Příslušníci bývalé sovětské komunistické elity si z Trandněsterska očividně udělali slušný rodinný podnik. Lidem sice nabídli relativní svobodu a možnosti realizace, ovšem pod rouškou snůšky bolševických nesmyslů, myslí pouze na své dobro.
Společnost Kvint, obchodující převážně s alkoholem, mi přijde jako zástěrka jiné ilegální činnosti. Něco jako síť autobazarů a kasin v surinamském Paramaribu, která byla prostředkem k praní špinavých peněz z drog. Zde podobná společnost sice prodává místním lidem to nejpotřebnější, ovšem nedivil bych se, kdyby nějaký desátek putoval do vládních kruhů. A o praní špinavých peněz z prodeje opiátů a pašování zbraní raději ani nemluvím.
Jsou to sice jen moje dohady, ovšem vím, jak to v podobných končinách na světě chodí. A proto nevím, proč by to zrovna zde mělo fungovat jinak. Nádherné budovy zmíněné společnosti k myšlence praní špinavých peněz rozhodně svádějí. Zvláště v porovnání s bídným stavem ostatních nemovitostí. Zajímavé je i zobrazení "hlavního stanu" společnosti Kvint na bankovkách.
Nevěřím, že hlouposti Marxismu-leninismu může hlásat někdo, kdo za to není královsky placen. Pokud je to pouze produkt mé bujné fantazie, hluboce se všem soudruhům omlouvám. Ovšem záleží na tom? Vždyť se stejně nic nezmění…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert Albert Albert | 19. prosince 2006 v 14:00 | Reagovat

Marte, nesmíš vidět naši minulost tak černě. Jasně, řadu věcí jsme nesměli, nemohli, ale žilo se i tak. Sice jenom o víkendech na chalupách, ale přece.... To není chvalozpěv na komanče, to je jen mírná úprava toho, cos napsal. Nic není černobílý.

2 Mart Eslem Mart Eslem | 19. prosince 2006 v 21:55 | Reagovat

Ovšem také každý to neměl možnost už jako dítě vidět z obou stran barikády. Ani jste si taky neuměli sami uvědomit, jak hroznej život jste odkázáni vést....

3 Albert Albert Albert Albert | 20. prosince 2006 v 9:52 | Reagovat

každý je strůjcem svého štěsí a jestli za komančů před sametem nebo za komančů v současnosti, je úplně jedno...

4 Andrea Forsterová Andrea Forsterová | E-mail | 5. ledna 2008 v 13:59 | Reagovat

Souhlasím s Albertem...Hodně jsem cestovala a snažila se vidět nejen chyby-ale i to pozitivní.Připadá mi,že má cestovatel mindrák,který si snaží spravit kritizováním poměrů,které ani důkladně nezná.Vůbec se nezastávám komančů,i když dnešní vymývání mozků reklamou,konzumem

a tzv.pseudosvobodou mi taky vadí.Slouží jen k odpoutání se od vážných věcí jako jsou lidské vztahy,charakter,slušnost ap.Rodina například pro

spoustu lidí nepředstavuje žádnou hodnotu.Tak jak jsou na jedné straně bezdomovci/za komančů neexistovali/tak na druhé straně vzniká vrstva

bohatých singlů-frustrovaných osamělců.Nechci sýčkovat,ale za pár let se to na společnosti negativně projeví.

5 Mart Eslem Mart Eslem | 5. ledna 2008 v 16:22 | Reagovat

Andreo, myslis, ze az za par let? Ja myslim ze nejenom mezi temi nejbohatsimi ziji lide, kteri maji tzv. vsechno a pritom nemaji nic...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama