.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Komín

23. prosince 2006 v 22:24 | Mart Eslem |  Ze života
Říká se, že nejsladší bývají vítězství nad sebou samým. Jednoho mlhavého zimního dopoledne jsem si něco podobného prožil na vlastní kůži.
Odvaha v žádném případě neznamená nemít strach. Naopak její podstatou je překonání svého strachu. Strach je v krizových okamžicích dokonce velice potřebný. Je to jakási bezpečnostní záklopka našeho organismu. Strach nás nutí k opatrnosti.
Já osobně rád bojuji proti strachu. Vyžívám se v překonávání různých mentálních bloků vytvořených během života. Po celý svůj život v podstatě bojuji hlavně sám se sebou. Skrze překonávání svého vlastního strachu se snažím změnit v lepšího, o stupínek dokonalejšího člověka. Možná to zní bláznivě, ale já již jiný nebudu.
Mám strach nebo možná pouze respekt z výšek. Tuto fóbii nelze označovat přímo za závratě, ovšem celkem slušně to hýbe s mou psychikou. Rozhodl jsem se proto vylézt na odhadem třicetimetrový tovární komín. Nejednalo se však o žádný hazard, ale o promyšlenou partii s cílem udělit svému strachu pomyslný šach mat. A povedlo se, dokázal jsem zase jednou překonat sám sebe. Jednoduché to ovšem nebylo.
Představte si cihlový komín a na jeho vnější stěně malé železné úchyty respektive schůdky. Tedy žádný armovaný žebřík s bezpečnostním okružím, jakými jsou vybaveny moderní komíny či únikové cesty z výškových budov. Jeden takový schůdek stačil akorát tak na uchopení oběma rukama či na opření podrážkami dvou bot.
Jediný jistící instrument bylo automaticky navíjecí bezpečnostní lanko, ke kterému jsem byl zaháknutý horolezeckou karabinou. Kolem stehen a pasu jsem měl omotané dvojité lano se sedákem v podobě trojité dračí smyčky. Pokud by tedy selhalo mé kosterní svalstvo, měl jsem stále naději na přežití.
Jednotlivé schůdky byli vzdáleny čtyřicet centimetrů jeden od druhého. K plošině, která obemykala vrchol komína s umístěným vysílačem nejmenovaného mobilního operátora, jich na mne čekalo zhruba padesát.
Povzbuzován zdola třemi přihlížejícími kamarády, jsem se vydal na cestu do neznáma. Do té doby jsem nebyl nikdy výše nežli na střeše garáže. Již po pár metrech jsem začal svého úmyslu litovat. Nohy i ruce silně dřevěněli, adrenalin mi téměř stříkal z uší a hlubokými nádechy jsem bojoval z hlásícími se mdlobami.
"Tak co? Dobrý?" zaslechl jsem z hlubin pode mnou.
"V pohodě" snažil jsem se co nejklidněji odpovědět.
Popolezl jsem o pár dalších schůdků a měl jsem pocit, že dál to již nepůjde. Ten prevít zvaný psychika ždímal i mé fyzické síly na doraz. Začal jsem pochybovat, zda to vůbec dokážu. Proklínal jsem sám sebe, co jsem si to zase vymyslel. Na druhou stranu, se ozývala má mužská ješitnost. Přece to nevzdám a neslezu jako nějaký sralbotka! Nevěřili byste jaký v takové chvíli vede člověk sám se sebou dialog. Je to možná dokonce vášnivá diskuse. Paradoxně za naprostého ticha.
Z rozjímání mne vytrhla další hlasitá poznámka zdola ze silnice : "Tak jedu, jedu, takhle bys normu nesplnil!" Narážka byla adresována mé maskáčové vojenské bundě. Jeden ze tří kamarádů, voják z povolání, si nemohl pomoci a slovně si do mě rýpnul.
Poprvé jsem se podíval dolů a lehkou hrůzou kontroval : "Tak mi to pojď ukázat! Já s nikým nezávodím. Hlavně chci slézt celej a zdravej!"
Odpověď jsem již ani nevnímal. Snažil jsem se hlubokými nádechy rozhýbal mé strachem paralyzované tělo k další fyzické aktivitě. Podařilo se. Vylezl jsem až na plošinu, odhadem ve třiceti metrech. Během výstupu jsem očima doslova fixoval jednotlivé stupínky zapuštěné do stěny komína. Abych nedal šanci milostivé slečně panice, díval jsem se pouze do cihlové stěny. Přiznám se bez mučení, napadaly mne pesimistické scénáře typu, co kdyby se železná skoba vytrhla ze zdi komína a podobná myšlenková černota.
To jsem však již byl na zmíněné plošině a rozhlížel se po okolí bývalé továrny. Frajersky jsem dolů ukázal pěst se vztyčeným palcem.
"Bomba, v pohodě" lhal jsem nejenom sám sobě.
Bláhově jsem si myslel, jak si na plošině odpočinu. Ovšem mé nadledvinky neměly žádnou relaxaci v plánu. V rukou i v nohou jsem cítil slabost jak po týdenní horečnaté chřipce. Byl jsem rád, že stojím, tak se mi třásla kolena. Dlouho jsem proto ani neotálel a rozhodl se k návratu dolů. Těšil jsem se jako malý kluk na pevnou půdu pod nohama.
Sestup probíhal o poznání lépe. Tělo už tolik nevyvádělo, a tak jsem byl dole v porovnání s výstupem, za poloviční čas.
Šťastný a unavený. Neumím si představit, že bych nahoru lezl bez jištění. Byla by to sice o poznání větší zkouška, ovšem nejsem si jistý zda odvahy či šílenství. Ať si každý posoudí, kde leží hranice mezi rozumem a bláznovstvím. Stejně jako u bolesti, i zde leží pomyslný práh u každého jednotlivce jinde.
Překonání vlastního strachu však rozhodně stojí za onu přijatelnou míru rizika. A co vy? Máte také někde svůj pomyslný komín? Seberte odvahu a vylezte na něj! Chce to kromě odvahy i pokoru, ale budete mít krásný pocit….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gata gata | 25. prosince 2006 v 15:25 | Reagovat

Ty jeden šplhoune.. :oD

2 Mart Eslem Mart Eslem | 28. prosince 2006 v 11:17 | Reagovat

Taky si můžeš šplhnout, jestli chceš.... :-D

3 gata gata | 28. prosince 2006 v 16:40 | Reagovat

Ane ne, dík, já se budu radši držet při zemi... :o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama