.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Jeden obyčejný den

16. prosince 2006 v 9:31 | Mart Eslem |  Ze života
Ta malá otravná skříňka, které se říká budík zase zvoní. Jelikož jsem si šel lehnout až v ranních hodinách, nenařídil jsem si budíka na obvyklých 6 hodin a 30 minut, ale až na sedmou. Učinil jsem přítrž nesnesitelnému pípavému tónu a dále se převaloval na matraci. Nemám totiž postel, před patnácti lety, když se narodil můj bratr a spolu s matkou mi zabral dětský pokoj, jsem byl nucen spát v ložnici s otcem. Nevydržel jsem tam však ani jednu celou noc a roztáhl si skládací sedací soupravu v obývacím pokoji, kde jsem spával další asi dva až tři roky. Důvody, proč jsem nemohl spát s otcem v ložnici byli hned dva. Za prvé chrápal a já nemohl usnout a i když náhodou přestal, nemohl jsem zase usnout, protože jsem z něj měl tehdy respekt a šel z něho strach i když spal. Bál jsem se, že ho ve spánku bouchnu nebo kopnu a ještě mně za to "vyčiní".
Po několika zmiňovaných letech na rozkládacím gauči jsem se opět přemístil do dětského pokoje a rodiče mi koupili molitanovou matraci. Tak jsem si ji oblíbil, že od té doby jsem již nikdy nespal na posteli a ani jsem si nikdy žádnou postel nekoupil.
Po několika minutách si beru kapky proti bolesti zad. Mám totiž vrozenou vadu páteře v oblasti kříže a mívám tedy se zády problémy. Tyto speciální kapky mne však problémů zbavily, jsem zvědav na jak dlouho. Vůbec ranní vstávání je pro mne utrpením, už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy, kromě dovolené, probudil sám od sebe a byl svěží a odpočatý. Nejradši bych se každé ráno na všechno vykašlal a pal dál nebo by mi vyhovovalo vstávat bez budíka až když si o to tělo takzvaně řekne.
Vyčistil jsem si zuby napil se domácího jablečného moštu a čekal na svou přítelkyni Lenku až se vrátí domů, protože byla odvézt dceru Dominiku do školy, která je na druhém konci města. Nechal jsem Lenku řídit, jednak proto, že jsem toho moc nenaspal a také mne již dávno přestalo bavit řízení aut a když je jakákoliv možnost, přenechat volant někomu jinému, neváhám a využiju cestu buď ke čtení, k práci nebo si prostě jen tak "schrupnu". Vzpomínám, jak jsem byl před osmi lety, kdy jsem dodělal autoškolu šťastný za každý ujetý kilometr v automobilu. Všeho se však člověk časem přejí.
Vydali jsme se služebně na cestu do Jáchymova, kde nás čeká schůze vlastníků apartmánů, které přes jednu pražskou cestovní kancelář pronajímáme hlavně zahraničním turistům. Bude to pěkná nuda, ale jednou do roka se to dá a musí vydržet.
Krajina kolem dálnice z Ústí nad Labem do Teplic vyjma trmické teplárny celkem ujde, ovšem úsek Teplice - Bílina je hlavně na podzim a v zimě místem k jistému navození deprese. Dálnice je lemována monstrózním potrubím a okolní krajině dominují vysoké komíny zřejmě další teplárny u Bíliny, ze kterých se valí oblaka sytě bílého dýmu, což spolu se sychravým počasím dotváří totálně "sebevražednou" atmosféru místa.
A to nás teprve opravdová měsíční krajina i s ocelovým městem čeká u Mostu a Litvínova. Přitom Bílina i Teplice se honosí "titulem" lázeňské město. Na začátku Mostu jsme mohli v plné kráse obdivovat letní byty chánovských rómů. Výšková budova je zbavena všeho přebytečného a je tak vidět krásně do každého byty a dokonce je krásně viděl skrze celou budovu. Naši rómští spoluobčané zřejmě mají v úmyslu propagovat svůj folklórní způsob života a získat tak další přívržence popřípadě sponzory ve státní správě. Momentálně se však na zimu přesunuli do teplých dotovaných krajin. Oddávajíce se radovánkám v kolektivním teple se mohou až do jara smát, jak jsou ty "gadžové" naivní a hloupý.
Maximálně mně vadí, jak se všude neustále probírá romská otázka a jak se přetřásá zda v naší zemi existuje rasismus či ne. Otevřeně přiznám - nemám cikány rád. A nevím proč bych to nemohl říci, když je, jak se všude říká demokracie. Nemám je rád a taky nevím, proč bych jim měl říkat rómové, když po staletí to všude ve světě byli cikáni. Nový název rómové mi přijde stejně absurdní jak kdybychom začali vymýšlet nový název pro občana naší vlasti a během pár dní cítili jako urážku kdyby nás někdo nazýval Čechem. Ale důvodem proč nemám cikány rád není to, že jsou to "snědí hoši", já sám jsem hodně tmavý typ a od malička jsem býval často za cikána považován. Bylo to možná nepříjemné, ale rozhodně jsem nezažíval žádné pocity studu či vzteku.
Na cikánech mi, stejně jako třeba na Vietnamcích, vadí to, že podvádějí kde můžou a parazitují na prostředcích ostatních poctivých poplatníků až již daní, nájemného, vody, tepla či elektriky. A to, jakou mají barvu kůže v tom nehraje pražádnou roli, i kdyby jí měli zelenou nebo modrou, tak mi to bude jedno - člověk jako člověk.
Ani nejsem zastáncem toho, aby byl někdo nucen se přizpůsobit způsobu života většiny. To je nesmysl ať si žije každá komunita po svém, ale jen do určité míry. Jsou hranice jako vraždy, krádeže a ničení veřejného či soukromého majetku, v tom případě musí každý pocítit pevnou ruku státu, aby věděl, že si může dělat co chce, ale v rámci určitých pravidel a mezí. Když mne někdo okrade, tak ho mám chuť zbít ať je bílý, černý, takový nebo makový.
Také se mi nelíbí, že jsme kritizováni za to, že trpíme v naší zemi rasismus od zemí jako Spojené Státy. Připadá mi, že si kritici z této země nevidí ani na špičku nosu. Američané nejdříve téměř vyhubili původní indiánské obyvatelstvo, poté po staletí drželi v okovech černé otroky z Afriky a teď budou kritizovat to, že stavíme průhledný plot v ulici plné cikánů, stejně vehementně jako kdyby tam snad došlo ke krvavé genocidě.
Myslím si, že sami Američané se dodnes chovají k černošskému obyvatelstvu hůře než my k tomu poslednímu cikánovi. Amerika má ráda gesta typu černošských starostů velkých měst a podobných pozic. I u nás cikán může vystudovat vysokou školu, dokonce i být televizním reportérem. Ale to je pro zástupce této komunity nepsaný strop. Stejně tak, jako u nás nikdy nebude cikán prezidentem, ani černocha nezvolí za prezidenta Spojených Států. Důvody jsou v obou případech stejné, jednoduše by to "nevydýchala" naprostá většina obyvatel dané země a bohužel by tím utrpěly i vztahy s okolním světem, protože je spousta zemí, kterým by se ať již cikánská či černošská hlava státu nezamlouvala.
Takže v čem vlastně rasismus spočívá? Každý rezolutně hlásá, že rasismus v jeho zemi již neexistuje. Já říkám, že existuje, je totiž tak hluboce zakořeněn, že potrvá další staletí než se začnou rodit generace, pro které bude pojem rasismus již pouhým slovem bez emotivního podtextu.
Je deset hodin dopoledne a sedíme ve společenském sále Městského kulturního střediska Jáchymov. Všichni přítomní jsou nabití energií a doslova se na nadcházející schůzi třesou. Já však jsem jako z každé podobné akce totálně znuděný. Náladu mi nezlepšilo ani vyúčtování poplatků za užívání apartmánu. Z papíru se na mne směje více jak sedmitisícový nedoplatek.
Dalším "špekem" schůze bylo projednávání písemného harmonogramu zamykání vrat vedoucích do dvora ležícího za budovou, ve které zmiňované apartmány jsou. Asi půl hodiny se horlivě diskutovalo o visacím zámku a řetězu za řádově 1.500,- korun českých, přitom dluh nájemníků na poplatcích ze užívání apartmánů se pohybuje v řádech desetitisíců, ale to bylo vyřízeno během několika sekund. Opravdu asi půl hodiny se řešilo, zda na vratech bude visací či klasický zámek a kdo bude vrata zamykat.
Po další hodině nudné a nic neřešící diskuse mne přepadl hlad a z tlachů mne slabě rozbolela hlava. V sále ještě ke všemu skoro netopí, a tak se do mne dala i zima, hlavně od nohou. Již asi polovina osob v místnosti sedí zachumlaná do zimních bund. Díky bohu, že je zasedací místnost pronajata jen do jedné hodiny odpolední.
Jako bonbónek na závěr schůze si pro mne připravili lahůdku v podobě podpisu kolektivní smlouvy v počtu sedmnácti mandátních smluv a stejného počtu dodatků. Díky tomu, že jsem na základě plné moci zastupoval i svého otce jako vlastníka další části objektu, jsem musel vystřihnout necelých sedmdesát "autogramů".
Sedím, zívám, mám hlad a nemohu se dočkat jedné hodiny, která mně vysvobodí z tříhodinového zajetí totální nudy. Ještě zbývá sedm minut.
Krajina v okolí mostecké pánve je obzvláště v dnešním sychravém počasí mimořádně děsivým zážitkem s třešničkou na dortu v podobě elektrárny Prunéřov, která je dokonalým "ocelovým městem" zahaleným do celoročního oblaku dýmu. Přitom Čechy mají co se krásy týče mnoho krásných přírodních zákoutí a já osobně mám "rodnou hroudu" nejraději i když jsem již v životě viděl možná všechny typy krajin. Ovšem i taková čoudící elektrárna se dá použít jako motiv vynikajícího fotografického snímku, zvláště použije-li se černobílý film. V různých časopisech jsem takovýchto zajímavých ale smutně depresivních snímků viděl již mnoho.
Po návratu do Ústí jsme se ještě stavovali vyzvednout Dominiku u babičky, která si ji vzala po tréninku s sebou domů. Asi před měsícem totiž naše dcera začala chodit na volejbal, čímž mi udělala velkou radost, zvláště když to bylo čistě její přání. Myslím, že je to ideální sport pro mladé dívky a vlastně i pro ženy jako takové.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mart Eslem Mart Eslem | 16. prosince 2006 v 9:34 | Reagovat

Nedávno zde někdo pronesl přání týkající se Chánova. Vyštrachal jsem pro něj jeden svůj záznam staršího data...

2 gata gata | 17. prosince 2006 v 11:14 | Reagovat

Jé, Marte, to je od Tebe hezký, žes na mě myslel s tím Chánovem :o))

3 Mart Eslem Mart Eslem | 17. prosince 2006 v 17:06 | Reagovat

Pro své věrné čtenáře, cokoliv....... :-D

4 Albert Albert Albert Albert | 18. prosince 2006 v 9:16 | Reagovat

No dobrý, ale v Chánově, jako takovym jsi na svých toulkách nebyl, viď? Ani se nedivim, tam jde totiž fakt o kejhák. Jednou jsem se náhodou ocitl v Předlicích v ulici Na Nivách a musim říct, že už bych si to zopakovat nechtěl. Shořely mi podrážky, jak jsem rychle zdrhal...

5 Mart Eslem Mart Eslem | 18. prosince 2006 v 11:52 | Reagovat

V Chánově jsem nebyl, ale klidně se tam zastavím jestli chceš....

Když budeš hodnej, vezmu te s sebou :-)

6 Albert Albert Albert Albert | 18. prosince 2006 v 13:23 | Reagovat

ne, díky, mám v plánu ještě pár let žít.

7 Mart Eslem Mart Eslem | 19. prosince 2006 v 9:56 | Reagovat

Pravou podstatu života nalezneš až v okamžiku, kdy si uvědomíš jeho pomíjivost. A ta se nejlépe rozpozná na hraně, tedy v nebezpečí.

8 luckademeterova luckademeterova | E-mail | 10. října 2011 v 13:09 | Reagovat

nonon

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama