.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Strach

26. listopadu 2006 v 10:40 | Mart Eslem |  Ze života
Měli jste někdy strach? Někdo strach možná za celý život neokusí, ovšem snad každý rodič strach zná. Je to strach o své dítě, vyplívající z rodičovské lásky.
V létě roku 2004 jsme pocítili strach o naši dceru Madalenku. Podezření na boreliózu námi otřáslo. Samozřejmě se snažíme být pozitivní a nic zlého si nepřipouštět, ovšem obav se úplně zbavíme jen ztěží.
Problém se navíc objevil v době dlouhotrvajícího těžkého životního období, a proto mám hlavně já, nervy doslova na pochodu. Znáte to, když je něčeho příliš, tak je toho moc i na ty nejklidnější povahy. Natož na mne.
Často chytnu jak papír a pak něco v amoku rozmlátím. Většinou se jedná o sportovní náčiní. Pár okamžiků o sobě nevím a pak náhle přijde úleva. Bohužel nějakou věc pošlu většinou na odpis.
Co jsou však problémy každodenního života, v porovnání s hrozbou vznášející se nad malým bezbranným dítětem. V tom případě si lze rozmlácením hokejky či tenisové rakety, ulevit jen sotva. V takových, nejtěžším okamžicích života, přichází na řadu nejúčinnější lék. Tou účinnou a vyzkoušenou medicínou je u mne tužka a papír.
Psaní mi pomáhá zahnat, alespoň na chvíli, depresivní myšlenky a otevírá bezednou studnici pocitů ležících v mé civilizací trpící duši. Na dně mé duše leží podstata mého já, kterou ovšem musím držet s velkými obtížemi pod pokličkou, abych mohl žít podle pravidel údajně civilizované společnosti. Společnosti, jejíž pravidla určuje pouze jeden faktor a sice peníze a zase peníze.
A miliony lidí se za nimi honí jako za jediným smyslem života. Přitom se však neustále podivují, proč stále nejsou šťastní. Těžko se chápe, že štěstí většiny lidstva je spoutáno v duších úpějících pod tíhou kultu nesmyslných ovšem bohužel nepostradatelných pestrobarevných papírků.
Přesto existují lidé, kteří milují tyto papírky nade vše a mnohdy kromě nich již nemají zájem o nic jiného než sami o sebe. Jako bych tyto osoby v posledních letech přitahoval. Nebo snad této degradaci lidské osobnosti věnuji pouze více pozornosti?
Představte si rodiče, které milují peníze a hmotný či nehmotný majetek více než své děti. Naštěstí se většinou jedná pouze o jednoho z rodičů. Ani to však utrpení potomků nezmiňuje, právě naopak.
Budu vyprávět příběh. Jakousi kompilaci mnoha osudů, které bohužel psal sám život. Příběhy utrpení dětí, které jsou již nyní dospělé, ovšem s následky v podobě poruch osobnosti. A za své potíže vděčí jediné životní chybě. Navíc chybě, které neměli možnost se ani vyhnout. Bylo rozhodnuto o nich, bez nich. Chybou bylo, že se vůbec narodili...
Většinou za tyto chyby platí chlapci, dívek se týká snad jen okrajově. I když, kdo ví, já poslouchal vždy jen příběhy mužů. Ponižující dospívání v duchu despotického hesla "Já ti dal život a ty mi za to musíš být celý život vděčný a bez odmlouvání, nejlépe s nadšením ze všech sil sloužit Mně, tvému otci!"
Tento scestný názor mají stovky rodičů. Jen si to představte, narodíte se a v podstatě jste produkt, který nesmí myslet, vyjadřovat své emoce či názory. Pouze pracovat na své budoucnosti dle předem naplánovaného itineráře všeho nejlépe znalého otce tyrana.
Každý projev odporu ať již z těch nejupřímnějších motivů, jako je touha po citu nebo jednoduše vlastní vůle a potřeby, bývá většinou krutě trestán. Ať již fyzický či psychický trest, vše se na vyvíjející osobnosti musí dříve nebo později projevit.
Spousty dětí takto trpí pouze do dovršení plnoletosti a poté, když již otce nezabijí, tak s ním alespoň přeruší styky. Úplně či z větší části. Jsou však slabší povahy, které nenajdou odvahu ke vzepření a k útěku nikdy. Z těch se poté stanou otroci v celém hrůzném významu tohoto slova.
Do úmoru se snaží zavděčit svému otci, ovšem jsou donekonečna sráženi. V extrémních případech dochází k bizarním situacím. Již dávno plnoletý syn musí všechen svůj příjem odevzdávat doma a otec sám rozhoduje, jak nejlépe s penězi naložit. Většinou uvažuje v "nejlepší víře" a tudíž synovi povoluje pouze omezený počet aktivit a většinu peněz si ponechává. Proč by také ne, vždyť i to je málo za oběť, kterou při výchově svého potomka musel učinit.
A mohl bych tlumočit tisíce dalších neuvěřitelných případů, které se dějí dnes a denně. Jsou otcové, kteří například mají největší strach z majetku svých potomků, který nemohou kontrolovat. Jiní zase nespí při pomyšlení, že někdo po jejich smrti zdědí majetek, který by si nejraději vzali i do hrobu. Další děsí jakýkoli požadavek ze strany, obrovské přítěže, jeho vlastních dětí.
A bonbónek na závěr krátké exkurze do života nelidských otců. Před cizími by se rozdali, každému známému ochotně pomohou, jen aby neztratili jakousi nepochopitelnou tvář. Když jsou ale v nesnázích vlastní potomci, nechali by si koleno vrtat, jen aby nemuseli pustit chlup. Největší hrůzou je pro ně dát. A nejhůře dát někomu, kdo z titulu stejné krve neprojevuje vděčnost tak intenzivně jako vlezlí přítelíčkové, poplácávající naivní ovšem před dětmi všeho nejlépe znalé "tatínky" za účelem vlastního sprostého prospěchu.
A takovéto otce potkáváme všude. Mnohdy bychom to do nich ani neřekli, tak diametrálně se jejich chování ve společnosti cizí krve mění. Tyrané jsou najednou plni pochopení, z jejich hovoru čiší jak moderní názory zastávají, až se vlastní rodina nestačí divit. Diví se však pouze do odchodu návštěvníků, poté se vše vrací do starých kolejí. Za názor, u kterého despota ještě před pár okamžiky projevoval úžasné porozumění, svou vlastní krev mnohdy i ztrestá.
Jsou to hyeny, které si neuvědomí, kolik za svůj život natropily zla. A pozor, jsou všude kolem nás. Jen se tváří nenápadně. Pak to slyší někdo, jako třeba já dnes při obědě a nedokáže to pochopit. Vždyť by udělal pro své dítě všechno. Raději by si boreliózu vytrpěl na jeho místě sám. Dal by všechny peníze světa, jen aby krvi své krve pomohl. Ale místo toho se dozví o někom, kdo by s naprostým klidem snad prohlásil : "To je mi líto, že potřebuješ peníze na operaci mé vnučky, ale musíš pochopit, že já se nemohu omezovat. Vždyť musím jet na dovolenou!"
Řeknete si, smutné. Takový je však život. Krutý a nekompromisní. Na koho jiného než na rodinu by se měli děti v těžkých chvílích obracet? Kdejaký otec by řekl, spoléhej jen sám na sebe. Já to však nikdy nevyslovím, to bych se musel samou hanbou propadnout. A abych unikl stísněnému stavu své nálady, nezbývá než doufat, zde vše dobře dopadne. O jednom jsem však přesvědčen. Stvořil jsem svou dceru, aby vedla krásný a plný život a na její cestě jí budu po celý život k dispozici…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert | 26. listopadu 2006 v 15:56 | Reagovat

hm, zajímavé zamyšlení. Já to mám trochu jinak, otec není despota, ale pro mě psychicky nepřekonatelná autorita, Bůh.. Vše umí, zná. Když jsem sám, musím se spoléhat sám na sebe, ale s ním se má samostatnost vytrácí...

2 gata gata | 26. listopadu 2006 v 16:25 | Reagovat

No, trochu na mě z toho dolehla deprese. V podstatě i můj otec by se v té škále pěkně vyjímal. Kdykoliv má pocit, že bych potřebovala pomoci, okamžitě mi přispěje "dobrou" radou. A to je vše, co od něho můžu čekat. Takže jej preventivně o pomoc radši nikdy nežádám a v případě nouze se raději obrátím na své přátele.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama