.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Dosažení sedmého kontinentu

29. listopadu 2006 v 20:43 | Mart Eslem |  Toulky světem

I když je dnes velký den, kdy poprvé stanu na pevnině Antarktického kontinentu, jsem mírně zklamán. Mou rozladěnost způsobuje mlhavé a deštivé počasí, které opět prakticky znemožňuje fotografování. Samozřejmě nám ve fotografování nic nebrání, ovšem když je špatné počasí, může se fotograf třeba stavět na hlavu, ale snímkům bude vždy něco chybět. Pořádné světlo a modrou oblohu nejde nahradit žádným filtrem a atmosféru záběru nevylepší ani ten nejlepší grafik na počítači. Slunečné a jasné počasí je základní předpoklad dobrých fotografií. Doufám, že se na nás proto slunce co nejdříve usměje.
Již od rozbřesku, plujeme těsně podél pobřeží Antarktického poloostrova a naší dnešní první zastávkou bude Neko Harbour (Nekův přístav). Můj bratr Michal se však rozhodl dopolední výlet na nafukovacích člunech, tzv. Zodiacích vynechat. Jednak předpokládal nedostatečně usušené oblečení, které je naštěstí již suché a za druhé jej pobolívá v krku. Raději se vyleží než aby venku riskoval zhoršení zdravotního stavu. Jeho škoda!
V 9 hodin a 38 minut, v neděli 16. února roku 2003, jsem ve věku 29-ti let a 23 dní, dosáhl svého sedmého kontinentu! A splnil jsem si tím jeden velký sen. Stalo se tak na místě zvaném Neko Harbour při severozápadním pobřeží Antarktického poloostrova uprostřed pohádkového království ledu a sněhu. Ještě než jsme přirazili ke břehu, se na několik desítek minut naskytla možnost kochat se dováděním pěti plejtváků malých.
Tyto osmitunové "rybičky", dosahují až desetimetrové délky, jsou skvělými plavci a velice často a rádi obeplouvají pomalu se pohybující či kotvící plavidla. Svou náturou a vztahem k člověku se velice podobají delfínům, ovšem jsou o poznání plašší. Člověk má až takový mrazivý pocit, když se podobný kolos blíží k nafukovacímu člunu, potopí se a podpluje pod našima nohama. V mžiku se vynoří na druhé straně a mohutným gejzírem vody, způsobeným vydechnutím vzduchu z čelního otvoru, projeví radost z blízkého setkání.
Po vzájemném nabažení odpluli plejtváci na otevřené moře a my se vylodili na břehu posetém kolonií tučňáků oslích.
Výběžek Neko Harbour, místo objevené ke konci devatenáctého století belgickou výpravou v čele s Adrienem de Gerlachem, získalo své jméno díky norské velrybářské lodi Neko, které zde lovila v letech 1911 až 1924.
Na skále vedle kolonie tučňáků, stojí již od roku 1949 oranžová dřevěná bouda s argentinskou vlajkou na stěně. Slouží jako útočiště lidí, kteří by se zde ocitli v nouzi. Podobných záchytných bodů pro polárníky je na Antarktidě mnoho a většinou bývají vybaveny pouze tím nejpotřebnějším k přežití a přivolání pomoci.
Procházel jsem se mezi krotkými tučňáky a fotografoval si je bez sebemenších problémů až do okamžiku, kdy přestal fungovat můj fotoaparát. Díky dešti zřejmě zvlhl a zasekl se. Byl jsem tím tak zaskočen a rozčilen, že jsem se okamžitě nechal odvézt zpět na loď. Je zajímavé, jak se nálada jednoho člověka může během okamžiku změnit jak den a noc.
V jeden moment jsem si pořizovat úchvatné záběry tučňáků, kochal se výhledem na tmavou mořskou hladinu posetou ledovci či vnímal nicotnost naší lodi v porovnání s obrovskou světle modrou ledovou masou, tvořící převážnou část pobřeží, tyčící se v pozadí do výšin mnohonásobně přesahujících velikost naší lodi.
A chvilku na to, si celý zuřivý, razím cestu sněhem, zbarveným střídavě do červena a dožluta výkaly stovek přítomných tučňáků, dolů ke kotvícím Zodiakům a okolní pohádková scenérie mi může být ukradená. Jsou to ale paradoxy, že ano?
Má nálada je na bodě mrazu, nedokáže mne rozesmát ani pán důchodového věku, který přede mnou uklouzl a celý se vyválel ve zvířecích výkalech. Jak se chudák snažil vstát, obalil se v hovnech doslova jako řízek ve strouhance. Kdykoli jindy bych se tomu zlomyslně smál, až bych se za břicho popadal, o to víc, kdyby se to stalo například mému bratrovi. To bych se v té "kejdě" smíchy snad vyválel také.
Tentokrát to se mnou bohužel ani nehne, v duchu myslím pouze na svůj fotoaparát a modlím se, aby vypověděl službu pouze dočasně. Jestli ne, bude to má malá osobní tragédie, přijít o možnost obrazové archivace naší cesty již první den na Antarktidě!
Z odpoledního výletu do přírody jsme se vrátili celý prokřehlí. Ovšem chtěli jsme na Antarktidu, tak tady jím máme a musíme něco překousnout. Můj fotoaparát se naštěstí již po obědě umoudřil. Díky tomu je má špatná nálada již dávno ta tam.
Nejprve jsme se, okolo půl třetí vylodili v přístavišti argentinské výzkumné základny Almirante Brown station. Je ovšem momentálně osiřelá, nejspíš díky ekonomické krizi v Argentině, kdy vláda má plnou hlavu jiných starostí, než plýtvání financí na antarktický výzkum. Původní stanice v roce 1984 vyhořela, když vedoucí expediční skupiny, zapálil hlavní budovu, jenom proto, aby zde nemusel trávit další zimu a mohl se vrátit domů.
V blízkosti základny se nachází opět jedna z kolonií tučňáků oslích. Navíc vedle nádrží, ze kterých polárníci čerpali naftu, se líně povaloval tuleň Weddelův.
Cílem naší zastávky na argentinské základně bylo pouze vystoupat na skálu tyčící se nad mořem a rozhlédnout se do dálky na tisíce ledovců, plovoucích všude kolem po hladině Lemairova kanálu. Následně byl vydán pokyn, jednoduše po vlastní zadnici sklouznout zpět dolů a vrátit se do kotvících Zodiaků.
Až po opětovném nastoupení do člunů, nás čekala ta hlavní podívaná. Proplouvali jsme mezi ledovci různých velikostí i rozmanitých tvarů. Čas od času jsme měli to štěstí, znovu pozorovat dovádějící plejtváky či z blízka fotografovat Weddelova tuleně, odpočívajícího na ledové kře.
Mohutné, až čtyři sta kilogramů vážící zvíře pouze po očku líně pozorovalo naši přítomnost, ale přitom kontrolovalo každý náš pohyb. Chvílemi se zdálo, jakoby mu přemíra pozornosti dělala dobře a snažil se natáčet do všelijakých pozic vhodných k jeho zvěčnění naší záznamovou technikou.
Hned v blízkosti základny Admirante Brown station, dalo by se říci za rohem, leží tzv. zátoka Paradise Bay. Zátoka nabídla nepřehledné množství různých ker a ledovců, mnohdy i krásně zbarvených do modra. Čím je modrá barva ledu tmavší, tím je led starší. Pobřeží celé zátoky je navíc pokryto vysokou bariérou pobřežního ledu, sklouzávajícího z okolních skalních úbočí.
Kdesi na úrovni mezi mořem a pevninou, dochází praskáním ledové masy k odlupování ledových ker, které za velikého hluku, podobného utržení laviny, padají do mořských vln. Takto pracující led, přináší návštěvníkům zálivu mnoho velice fotogenických míst, o to více zajímavějších, pomyslíme-li na potenciální jedinečnost každého pořízeného záběru. Pár vteřin po vyfotografování nádherné ledové scenérie, může dojít k jejímu zřícení a již nikdy nikomu se takový pohled nemusí naskytnout.
Na druhou stranu však také, díky častému praskání ledu, musí být kormidelníci našich Zodiaků velice opatrní. Kdybychom postoupili obrovské riziko a zajeli příliš blízko, mohli bychom skončit pohřbeni pod mnohatunovým ledovcem, pro který by nebylo žádným problémem potopit náš gumový člun.
Jelikož jsme po celou dobu mohli pouze sedět, vrátili jsme se na loď, jak jsem se již zmínil, celý promrzlí. Naše projížďka mezi ledovci však rozhodně stála za více než nějakou nudli u nosu. Uprostřed ticha, rušeného pouze zvukem motorů našich člunů, jsme si všichni připadali jako v bílé pohádce.
A málem bych zapomněl, k prožitému zážitku přispělo i umoudření počasí. Po obědě se konečně roztrhala mračna, ustalo mrholení a chvílemi na nás skrze mraky pošilhávalo i slunce.
U večeře jsme si všichni pochutnali na čerstvém grilovaném mase. Na počest zdolání sedmého kontinentu, proběhla na zádi malá oslava a jak to u takových oslav již bývá, nemohlo chybět grilování.
Každý si mohl vybrat dle chuti, vepřové či hovězí plátky, klobásky či filety z lososa. Nezapomnělo se ani na vegetariány, pro ty zde byl například grilovaný lilek a paprika. No co budu povídat, všichni jsme se oblizovali až za ušima.
Po dobré večeři jsme strávili s bratrem dobrou půlhodinku na přídi. Pozorovali jsme západ slunce a obdivovali skalnaté velikány a pobřežní ledovce při proplouváním Lemairovým kanálem.
Sledováním skal, ledu a moře, člověka znenadání přepadá pocit naprosté nicotnosti lidského bytí. Všemohoucí pán světa, za kterého se člověk velice rád vydává, si stále ještě bílý kontinent nedokázal podmanit. Mráz a led se lidstvu stále ještě nepodařilo zkrotit. Zkrotit alespoň tak, jako se to podařilo u řek či jezer. Člověk zde na Antarktidě prohrává souboj s přírodou na celé čáře. Může pouze nečinně přihlížet a snažit se ze všech sil přežít kruté podmínky.
Stát na přídi, dýchat čistý a svěže studený vzduch. Pozorovat kusy ledu míjející naší loď. To je opravdu krásný a osvobozující pocit. Zde, uprostřed mlčící divoké přírody, člověk zapomene na všechny problémy, stačí jen nasát do nosních dírek ten pocit klidu… svobody… a bezmyšlenkovitě se zadívat do dáli… Všude jinde pohled do dáli nutí člověka k myšlenkám, zde nikoliv, myšlenky naopak z hlavy vyhání.
Nakloněni přes zábradlí jsme často sledovali špičku lodi, jak naráží do volně plujících ledových ker. Při srážce s Polární Hvězdou žádný led neobstál. Ostrá červená špice ledoborce plující kru rozlomí a posléze nechá zmizet v hlubině pod sebou. Mořská voda kolem zbylé ledové tříště následně zasyčí jako teplá limonáda, do které jsou nasypány kostky ledu.
Nebýt venku, hlavně díky větru, taková zima, vydržel bych tam se zrakem upřeným do dáli stát třeba i dlouho do noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert Albert Albert | 1. prosince 2006 v 13:57 | Reagovat

nádherný fotky...

2 Mart Eslem Mart Eslem | 2. prosince 2006 v 23:26 | Reagovat

děkuji, ovšem uprostřed království ledu a sněhu se z každého velice snadno stává umělec......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama