.............."Až se jednou, na úplném konci života, bude promítat film, nechť je na co se dívat!"

Amazonie

29. listopadu 2006 v 14:53 | Mart Eslem |  Toulky světem
Včera večer mně bylo nějak divně, celý jsem se zpotil, přestože jsme měli otevřené okno. Nepociťoval jsem žádné horko, byl to spíš takový studený pot, ovšem po celém těle. Docela mne to vystrašilo, ale při vzbuzení jsem neregistroval nic znepokojivého. Zarmucuje mne, že si nemohu vzít s sebou do džungle ani svůj kapesní nůž. Jak jsem se již v minulosti mnohokrát přesvědčil, je zakázáno mít v kabinách letadel jakékoliv nebezpečné předměty. O to víc mi to vadí, protože jsem, co se zbraní týče, dalo by se říci velice dětinský. Nejraději bych totiž cestoval po světě "po zuby" ozbrojen. Hrozně závidím dobrodruhům a cestovatelům až již těm reálným nebo filmovým, kteří si mohli v minulosti své zbraně bez problémů vozit kam je napadlo. Já bohužel musím své dva krásné stříbrné revolvery a pistole nechávat zahálet doma v trezoru. Nejde o to, že bych chtěl někde po někom střílet, ale cítil bych se s nimi jako komplexní cestovatel, například takový jako byl slavný filmový archeolog Indiana Jones nebo v posledních letech populární Rick O´Connel z filmových snímků "Mumie" a "Mumie se vrací". Zkrátka pozůstatek z dětských let.
Před šestou hodinou jsem dorazili na letiště. Jelikož máme asi hodinu do odletu, využiji toho, abych se krátce rozepsal o oblasti, do které se přesouváme. Amazonie je obrovská oblast, rozkládající se nejen na území Peru, ale zasahující i území Brazílie, Bolívie, Ekvádoru, Kolumbie a Venezuely.
Tzv. "zelené plíce planety" jsou domovem pro milióny druhů rostlin i zvířat. Jednotlivé druhy se vyskytují pouze zde a nikde jinde na světě. Dle odborníků zde žijí i milióny zatím nepoznaných příslušníků fauny a flory. Některé druhy dokonce vznikají a zanikají, aniž by je lidstvo vůbec zaznamenalo. Amazonie je obrovským zdrojem různých léčivých bylinných přípravků, které dokáží léčit téměř cokoliv. Je proto obrovská škoda, když dochází k bezohlednému odlesňování. Jen pro představu, místní "dřevorubci" jsou schopni za rok vykácet prales o rozloze Belgie, což má nepříznivé důsledky pro životní prostředí celé planety Země. Představte si kolik kyslíku taková část pralesa vyprodukuje. Ke kácení přitom dochází, kromě užitku z vytěženého dřeva, hlavně kvůli rozšiřování pastvin pro dobytek. Takto vymýcená krajina se však do tří let změní v naprostou a pro pastvu nepoužitelnou pustinu.
Na přelomu 19. a 20. století byla objevena v Amazonii surovina, která zahýbala celým světem - kaučuk. Díky stromu kaučukovníku, který se vyskytoval tehdy pouze zde, došlo v Peru, ale i v Brazílii, k obrovskému hospodářskému boomu. Hovoří se o tzv. éře "kaučukových baronů". Jejich život nad poměry, kdy si nechávali posílat nejluxusnější zboží a největší delikatesy z celého světa, stavěli přepychové budovy a dokonce i divadla, do kterých zvali největší pěvecké hvězdy své doby, se začal brzy zajídat hlavně Britům. Velice těžce nesli místní gumový monopol. Vyslali tedy, dnes bychom ho mohli nazvat "průmyslového špióna", s úkolem získat semínka kaučukového stromu. Jeho mise se zdařila natolik, že po úspěšném pěstování kaučukovníku v koloniích Jeho Veličenstva na Cejlonu a v Malajsii, došlo k bankrotu místních výrobců a skončila tak, na přelomu desátých a dvacátých let minulého století, "zlatá éra" gumárenského průmyslu v oblasti Amazonského bazénu. Po několika desetiletích zde sice došlo k nálezu další důležité suroviny - ropy, ale jelikož ropa se těží po celém světě, neznamenalo to pro místní ekonomiky takové terno, jako u kaučuku. A navíc to rozhodně neprospívá místní ekologii.
V 6 hodin a 45 minut jsme nastoupili na palubu BOEINGu 737/200 letecké společnosti Aviandina a v 7 hodin a 16 minut opustili Limu. Je vcelku hezká viditelnost, a tak můžeme během konzumace nabízeného občerstvení obdivovat nádhernou scenérii pod námi se rozprostírajících And. Jedná se o druhý nejrozsáhlejší horský systém na světě, táhnoucí se v délce 8.400 kilometrů podél celé západní části Jižní Ameriky. Pohoří vzniklo, když dno Tichého oceánu obrovskou silou vniklo pod americkou kontinentální desku. Vrcholky, z nichž mnoho leží ve výšce přes 6.700 metrů nad hladinou moře, jsou v několika oblastech vystřídány jezernatými náhorními plošinami (jedním z nejznámějších jezer je Titicaca).
V 8 hodin a 44 minuty jsme dosedli na letiště v Iquitos, které leží zhruba čtyři stupně jižně od rovníku. Čtyřsettisícové správní centrum oblasti Loreto se nachází uprostřed amazonského deštného pralesa a je spojeno s okolním světem pouze letecky. Neexistují žádné pozemní komunikace, po kterých by bylo možno se dostat do této původně jezuitské misie založené v roce 1750. V letištní budově nás přivítala indiánská hudba a čekáme na přesun k lodi, na které je před námi asi čtyřiceti kilometrová plavba na Amazonce.
K přesunu k přístavišti jsem využili dřevěného, čtete dobře, dřevěného autobusu bez oken. Nejenom, že neměl sklo v oknech ale pochybuji i o tom, zda měl tlumiče. I řidič měl vpředu dvě okna v dřevěném rámu, která však byla vyklopena směrem ven a podepřena tyčkami. Z tohoto super klimatizovaného vozidla jsem měli možnost sledovat kolorit amazonské metropole. Oblečení se mi začíná lepit na tělo, avizovaná vysoká vlhkost vzduchu začíná úřadovat.
Během divoké rychlé jízdy na vznášejícím se motorovém člunu, při často až "zuřivém" kličkování mezi plujícími silnými kmeny stromů, jsem měl díky silnému větru až problémy s nadýchnutím. Úplně jsem se zalykal, bylo to velice nepříjemné. Místo očekávaného zážitku, to pro mne bylo spíše utrpení, jelikož díky rychlé jízdě nemělo smysl ani fotografovat. Udělal jsem pouze pár záběrů na kameru, ale i to se strachem, že ji budu mít vlhkou od cákající velmi kalné vody. Podobně jako u autobusu, i na lodi chybí v oknech sklo. Za 45 minut máme urazit zhruba 40 kilometrů, takže si jistě každý dokáže spočítat, jak asi rychle člun po světle hnědé hladině uhání.
Zato po připlutí do bungalovového Explorama Inn jsme měli pocit, že jsme dorazili do ráje. Komplex malých chatiček uprostřed bujných palem s krásným bazénem a spoustou všudypřítomných pestrobarevných papoušků v nás vyvolal pocit nic jiného již ani nechtít vidět a zůstat zde co nejdéle a "relaxovat". Krása místa nám dala zapomenout i na zklamání z nízkého stavu vody na Amazonce. Díky tomu nelze podniknout plavbu do úzkých a okolní vegetací potemnělých postranních kanálů. Měli jsme při té příležitosti vidět piraně "v akci". Tak snad někdy příště!
Oběd jsme si dali v půl jedné v "restauraci", chatrči se střechou z palmových listů a stěn ze sítí proti hmyzu. Velice vkusný a vzdušný stravovací prostor nabídl jídlo formou švédských stolů. Dal jsem si rybu a rýži. Rýže je vedle těstovin velmi vhodná ke konzumaci v místním klimatu, obsahuje totiž hodně uhlovodanů. Co se ryby týče, bylo to obyčejné vykostěné filé, ale musím upřímně přiznat, že lepší jsem ještě nejedl. Přestože ryby obvykle odmítám, takto připravené bych je mohl jíst klidně celý náš pobyt.
Po obědě jsme si dali polední klid na houpacích sítích hned vedle břehu Amazonky. Nicnedělání nám zpříjemnil velice vlezlý dočerna zbarvený pták. Přirovnal bych ho k něčemu mezi plameňákem a pávem. Byl tak zvyklý na lidi, že mi dokonce "vybíral breberky" z chlupů na nohou. Mé přítelkyni Lence dokonce vylezl až na klín a nechal se hladit po peří. Bylo to úžasné, dívat se mu na pár centimetrů z očí do očí. Krásný a zároveň děsivý pocit úžasu a strachu. Strachu z toho, zda člověka třeba neklovne do oka, protože jsem byl tak blízko, že bych jen stěží stačil uhnout.
Odpolední procházka džunglí trvala necelé dvě hodiny. Chodili jsme po vydlážděných, zabahněných a zábradlím opatřených cestách a cestičkách. Až ke konci nás průvodce s mačetou vzal zkratkou přímo skrze téměř neprostupný porost. V džungli na člověka dýchá nádherný klid a pohoda, čas zde přestává být důležitým. Pouze při pomyšlení na různá nebezpečí, jako kousnutí jedovatých pavouků či uštknutí nějakým hadem, je člověk trochu vyveden z bezstarostnosti a přeci jenom si dává pozor, kam šlape či zda po něm něco neleze. Při filmování korun stromů mi lehce sklouzl kryt objektivu přes ruku. V tu chvíli se mi skoro zastavilo srdce, neboť jsem si myslel, že na mne se stromu skočila přinejmenším tarantule.
Po opravdu uvolňující procházce jsme se vrátili zpět a jediným záporem bylo pouze naše totálně propocené oblečení. Vlhkost vzduchu je opravdu vysoká a člověk, i když pouze pomalu vykračuje, si připadá jak v sauně a potí se doslova jako vrata od chlíva.
Po krátkém vydechnutí jsme se motorovými čluny přesunuli po řece k místu obývanému indiány kmene Yagua. Vypadali jako "Pátkové" od Robinsona, v sukýnkách z palmového listí. Nakoupili jsme suvenýry, rozdali propisovací tužky a drobné soly (peruánská peněžní jednotka). Zajímavé byly zejména korále s čelistmi ryb piraňa a mládě malé opičky, které bylo vděčným cílem snad všech foto i video objektivů.
Na zpáteční cestě jsme měli štěstí a doprovázeli nás dva sladkovodní delfíni. V Amazonce žijí dva druhy, klasický šedivý a vzácný růžový. Ti naši byli růžoví. Ve vodách Amazonky žije přes 2.000 druhů ryb včetně piraní, sumců, elektrických úhořů i obřích arapaim. Žijí zde ryby-vegetariáni, které se živí ovocem ze zatopených stromů v období dešťů. Dokonce i ryby, které mají tlamičku přizpůsobenou k louskání ořechů. Do amazonských vod se občas zatoulá i žralok, ale to pouze v oblasti její brazilské delty. Amazonka je nejdelší a největší řeka Jižní Ameriky i celého světa. Je přes 7.000 kilometrů dlouhá, pramení v Peru (Apurimac), protéká celou nížinou Amazonského bazénu, pokrytou tropickými deštnými pralesy a vlévá se do Atlantského oceánu v místě, kde je široká až 200 kilometrů. Každou vteřinu proteče řečištěm průměrně 120.000 krychlových metrů vody. Území, z něhož Amazonka odvádí vodu, je rozlohou 7.045.000 kilometrů čtverečních největším povodím na světě. Během své pouti k brazilskému pobřeží se do ní vlévá okolo 15.000 přítoků - obsahuje čtvrtinu veškeré vody, odtékající z pevniny do moří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Albert Albert Albert Albert | 29. listopadu 2006 v 16:46 | Reagovat

Už jsem to četl několikrát, ale vždycky mě pobaví ta pasáž o zbraních, Indiana Jonesovi nebo Mumii.... Představuju si tě v koženejch gatích, jak kolem sebe mrskáš bičem a ve vedrech se ovíváš kloboukem...

2 Mart Eslem Mart Eslem | 29. listopadu 2006 v 20:26 | Reagovat

To víš, v každém pořádném chlapovi je kousek malého dítěte. Jinak by s náma byla nuda!

Dokud mi budou zářit očka při vzpomínce na Indiana Jonese nebo O´Conella z Mumie, budu vědět, že žiju. Až mě to přejde, nadejde čas v prach se obrátit....

3 Iva Opravilova Iva Opravilova | E-mail | 14. prosince 2006 v 10:53 | Reagovat

Libi se mi to, je to psano velice zive. Iva

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama